Vysvobozující déšť

Včera v 16:09 | Open-minded girl
Stojím tam uprostřed ulice a obloha je zamračená, stejně jako mé myšlenky. Podívám se vzhůru a vidím jak padají. Ty tisíce kapek. Kdykoliv má přijít déšť znamená to pro mě víc než změnu počasí. Je to vysvobození. Pokaždé si s deštěm snažím propojit svá trápení. A když prší, představuju si jak ze mě kapky smývají to špatné. A všechno to odnesou v prudkých potůčcích.

Bolest. Smutek. Pocit viny. To, co jsem si nedokázala odpustit. Špatné myšlenky. Samotu. Pocit zbytečnosti. Ublíženost.

V tu chvíli si představuju, co všechno mě v životě tíží. Projdu si každou tu špatnou myšlenku, zamyslím se nad ní a nechám ji odejít s kapkou, která na mě zrovna dopadla a pomalu mizí. Jakoby obloha plakala za mě. Déšť mě očistí.

Když si tenhle proces přehraju a nechám odnést vše zlé, mám pocit, že mohu začít znovu. Je důležité věci v sobě nedusit a smířit se s každou bolestí. Můžu přitom klidně brečet a déšť mi to jen usnadní. Všechno nechám odejít a pak pocítím klid. Jistotu, že teď můžu jít dál a neohlížet se. Čekají mě teď lepší věci a to co jsem teď opustila, k tomu už se nemusím vracet. Už je to vyřešené. Už jsem si odpustila. Už jsem to pochopila. Je to pryč. Cítím se lehčí a možná se skoro začínám usmívat. Jsem promočená na kost a stojím tu jak blázen, ale na tom nezáleží. Cítím se svobodně. Jako bych najednou mohla zase volně dýchat. A všude kolem sebe cítím tu vůni. Tu vůni, co přináší déšť. Miluju to. Tak tam stojím, vdechuju tu vůni a vnímám každou kapku, co mi dopadne na kůži a vím, že to bude dobré. Že se rozjasní obloha a vyjde slunce. A s ním i nová šance.

rain april GIF

 

Upsala jsem se ďáblu aneb poletím na dovolenou

5. srpna 2018 v 23:41 | Open-minded girl
Je to rok, co jsem všem tvrdila a s naprostou vážností slibovala, že loňská dovolená je poslední, kdy ještě pojedu s rodiči. Byla jsem o tom skálopevně přesvědčená ještě na jaře, když se máma ptala jestli v září já nebo ségra poletíme. Obě jsme s naprostou jistotou odmítli. Sestra nejen protože nechtěla, ale taky jelikož pracuje nemůže si vybrat tolik dovolené. A proč že jsem to odmítala já?

Kdyby jste se mě zeptali, s odpovědí bych neváhala, jsem definitivně Tatínkova holčička. Nechci tvrdit, že nemám ráda svojí mámu, to by bylo na některý asi moc drsný. Nicméně je to prostě tak, že s mámou nemám žádný vztah a vlastně o něj ani nestojím. Ty roky nezájmu a naopak těch hádek, nepodporování a špatných věcí mě naučili být tu sama za sebe. Takže ikdyby se teď máma stokrát změnila (což nenastane) už bych neměla zájem to měnit, prostě jsem si zvykla. Ale to jsme odbočili. Zkrátka týden s nimi v cizí zemi s pokoji vedle sebe už jsem jako vyhlídku do budoucnosti neviděla. Protože bylo nad moje síly ten týden s mámou a ještě se sestrou vydržet a užít si tu možnost cestování.

Takže co se stalo?

beach, water, and waves image

Děje se to, že ode dneška je potvrzené, že 18. září odlétám. Jak se to stalo? Tak moment, snažím se vybavit si to zatmění mého mozku, které to pravděpodobně způsobilo. . . Aha. Už vím.

Nechala jsem se zlákat představou toho jak zmizím, jak kráčím po pláži a slyším moře, jak poznávám cizí krajiny. Než jsem se stačila vzpamatovat, odsouhlasila jsem mámě že s nimi pojedu. Jen já a oni. Včera se rozhodovala destinace. Dnes se vše zařídilo. Není cesty zpět. Věřím, že do té doby a především tam, toho budu ještě mockrát litovat, jako právě už teď. Ale kolikrát se mi v životě ještě stane, že mi někdo nabídne týden na Krétě zadarmo? Šli byste do toho taky! Budu muset vydržet vše, co tomu bude předcházet a především ten týden tam. Doufám, že spíš budu sama a naši budou sami.

Potřebuju zjistit jestli bych to zvládla sama. Jestli se nebudu cítit příliš opuštěná, ale jestli se zvládnu cítit svobodná a užívat si to. Zvlášť teď když se mi v hlavě zrodil ten nápad, že bych příští rok po státnicích odjela na pár měsíců někam do ciziny pracovat. Musím proto překonat všechno, co mě čeká. A ano, vím jistě, že čeká. Všechny hysterické výlevy, citové vydírání, přednášky o tom kolik dovolená stála, mámy nevtipné vtipy, řeči jako bysme byli kamarádky, nadávání na tátu a všechny členy rodiny, panovačnost a přetvařování... Malá cena za to, že budu moct poznat jiný kousek světa. Všechno to budu muset překonat, abych se v září mohla bosá procházet po rozehřáté písčité pláži, nohy mi omývala mořská voda a slyšela jsem jen své myšlenky a burácení vln.

Koho pustit dál?

3. srpna 2018 v 16:21 | Open-minded girl
ŤUK ŤUK. Klepe mi na dveře mého srdce, ruka pomyslného zájemce dostat se ke mě blíž. Nejdřív jen zlehka zaklepe. Má zájem poznat mě a dává mi příležitost ukázat, co ve mě je. Později klepe o poznání hlasitěji, když se vídáme častěji a dostávám stále víc otázek vyžadující velkou míru odpovědí.

Ale co já? Otevřu ty dveře? Odpovím upřímně na všechny otázky? Co když jen uvolním řetěz u kliky a on vtrhne nečekaně dovnitř? Co když se bude tvářit jako milý host, ale než se rozhlédnu bude pryč a za mými dveřmi nezbyde nic? Užije si mého pohoštění a po dobře stráveném čase a získáním mé veškeré důvěry zmizí jak pára nad hrncem a mě zbydou jen holé stěny a prázdnota?
Co když se nevinné tiché zaklepání změní v bouchání na dveře, které vypadají, že ty rány dlouho nevydrží? Naléhající ho, když ho nepustím dál, že navždy odejde a už se nikdy nevrátí? Takového dovnitř nepouštějte a nechte ho rovnou jít "o dům dál".

Takže jak vlastně poznat komu ty dveře otevřít? Bude to ten, který na to půjde pomalu. Objeví se u dveří a jemně zaklepe. Kukátkem zjistíte, že tam stojí v rozpacích s kyticí v ruce jako na prvním rande, zranitelný a ochotný dát vám klíč ke svým dvěřím. Ochotný se otevřít a sdílet své starosti a radosti, ikdyž to může znamenat, že ho kdykoliv zraníte. Ten ochotný to riskovat. Nemusíte hned odemknout všechny zámky a otevřít dveře dokořán. Je nejlepší postupovat krok za krokem. Pozorovat zda se jeho chování nemění s tím jak sundaváte nejdříve řetěz u kliky, povolujete dolní zámek, až než se dostanete k hlavní závoře. Pozorovat zda on za tě mi dveřmi pořád stojí, ochotný riskovat a trpělivě čeká, zda ho pustíte dál. Když pustíte dál takového, je dost možné, že na dlouho zůstane a že si svoje klíče vyměníte.

Když pustíte někoho kdo nezůstane, je nejjednodušší vyměnit zámky, aby se už znovu nemohl dostat snadno dovnitř a opět vás pak nechat opuštěnou.




 


This is me

31. července 2018 v 17:55 | Open-minded girl
Dneska po mě jeden člověk chtěl, abych se popsala. Jaká jsem. Kdo jsem. Především povahově. Dost jsem se nad tím zamyslela a je toho hodně, co mě ještě napadlo potom, že jsem mohla dodat a určitě jsem toho vynechala spoustu, ale chtěla jsem si to tu sepsat. Tady, na jediném místě, kde sdílím své myšlenky, nejhlubší pocity a křivdy. Tady, kde mě nikdo nezdá a přitom mě pomocí mých slov můžete pochopit dokonaleji než lidé, které vídám každý den.

Jsem složitá osobnost. Ale je pár věcí, které o sobě mohu říct. Přátelé jsou pro mě na první místě, vždycky tady pro ně jsem. Jsem ten typ člověka, co kamarádce zvedne telefon ve 4 ráno a je ochotný se sejít. V kolektivu svých blízkých jsem hodně upovídaná, vtipná, sarkastická, otevřená, upřímná a bláznivá. Nadruhou stranu u lidí, co moc neznám, jsem na začátku hodně nedůvěřivá. Mám kolem sebe neviditelné zdi, asi protože jsem se už mockrát v někom zklamala. Je pro mě těžké někomu věřit. Nedávám tak snadno šanci, když chce někdo do mého života. U vážných věcí nepoužívám nikdy, vždycky a navždy. Protože na to nevěřím. Poznáš mě jen tak, jak ti dovolím mě poznat. Zvládám si držet odstup a přitom pro tebe být blízká. Jsem náladová a nesnáším hádání. Neumím na někoho křičet. Jsem hodně empatická, dost se dokážu vžít do situace jiných, možná proto mě má dost lidí za dobrého posluchače. Takového toho člověka, za kterým přijdeš, když je ti mizerně. Takže toho lidi dost často zneužívají. Nepatřím mezi sebekritický holky a neumím příjímat lichotky. Co u mě někomu může znít jako namyšlenost, je jen sranda ze sebe samé. Používám humor jako obranu. Lidé musí mít stejný smysl pro humor, aby mě pochopili. Nepatřím mezi lidi, co si každý hned oblíbí. Naopak patřím k té sortě lidí, u kterých když to nevzdáte a postupně je poznáte, zjistíte jak skvělý vlastně jsou. Mám svý názory a nemám ráda, když ze mě někdo dělá idiota. Nejsem dokonalá, vím to a nechci být. Nesnáším když mě někdo přesvědčuje o něčem, co vím že není pravda. Nemám ráda lidi, co nedokážou uznat chybu, nebo si vyslechnout jiný názor. Nerada lidem ubližuju, to radši ublížím sobě. Dlouhou dobu jsem se užírala věcmi, co jsem brala jako špatná rozhodnutí, než mi došlo, že toho nelituju a že jsem se za to nesnášela víc, než ty kterým to ublížilo. Umím se radovat z maličkostí a dokážu ocenit snahu. Mám za sebou pár špatných věcí, ale beru to jako něco, čím jsem si musela projít, abych byla tam, kde jsem teď a kde jednou budu.

girl, city, and sunset image

Záleží jen na tobě

28. července 2018 v 16:29 | Open-minded girl
Pokud si alespoň trochu já, a vlastně jako každá normální holka, občas se kvůli zažitým stereotypům cítíš špatně. Jak že to myslím? Otevři si časopis, internet, instagram. Všechny ty modelky a sledované holky mají něco společné. Už víš kam mířím? My holky jsme hrozné v tom, že máme tendenci se neustále s někým porovnávat. Kdybychom to nedělali, hned bysme měli lepší den. Protože pak si každá z nás řekne: Chci vypadat jako ona!

Díky již zmiňovaným stereotypům a fotkám, co kolují, jsme najednou dostali pocit, že pokud nejsme takové a makové, tak nejsme dost dobré. Vážně? Vážně si myslíš, že kvůli tomu nejsme dost dobré? Je až neuvěřitelné, že tuhle myšlenku nebo tenhle pocit dokáže vyvolat jedna (pravděpodobně) vyretušovaná fotka štíhlé holky s tělem jako bohyně. To víš, že to vidím taky a to víš, že bych občas takové tělo chtěla. Ale u fotky už není napsané, co holka pro takové tělo musí dělat. A ikdyž věřím, že u některých je to každý den tvrdá dřina a jídelníček, kde musíš zapomenout na spoustu dobrot, u hodně holek jsou to operace, prášky, nebezpečné nemoci apod. Dál se pod fotkou rozhodně nepíše, že i ona se porovnává a snaží se zlepšovat a vypadat jako idol kterého má ona. Protože každá dokážeme najít ženu, která nám přijde lepší.

Kam se tímhle chci dostat? Chci aby ses zamyslela. Protože je tu vážně velká šance, že ty možná se sebou spokojená nejsi, ale existuje tu člověk, co by vraždil za to BÝT JAKO TY. Možná je to kamarádka jejíž lichotky už ani nebereš vážně, protože spolu trávíte tolik času a přijde ti perfektní, takže jak by mohla vážně chtít vypadat jako ty? Ale i ona pochybuje. A pokud to není zrovna kamarádka, je to někdo jiný. Vždycky je. Stačí když si to představíš jako nekonečný řetězec. Před tebou je žena, kterou obdivuješ ty a dala bys cokoliv se jí přiblížit. Ale v tom řetězci musí být vždycky někdo za tebou a to si pamatuj.

Je hodně špatný, že tohle dokáže tak moc ovlivnit naše myšlení a vůbec postoj k sobě samotným. A netvrdím, že já to vždycky dokážu vidět takhle jednoduše, ale občas mě některé názory nutí se nad těmi věcmi zamyslet. A docházím vždy ke stejnému závěru. Pokaždý mi dojde, že nejdůležitější je to, jak se cítíme my. Pokud jde o tělo, tak jestli jsme sami se sebou spokojené, potom nezáleží na tom jestli máme 60kg a nebo pár faldů na břichu. Je to o přístupu k sobě samým a ne o přístupu, kteří k nám mají ostatní. Nenech si namluvit, že nejsi dost dobrá a že je některá lepší. Možná je, ale záleží na tvým pohledu jak k tomu budeš přistupovat. Možná má tělo jako bohyně, ale nedokáže vést souvislou konverzaci. Žádná nejsme dokonalá. Všechny jsme jedinečné.

beautiful, different, and girl image

Moving out

24. července 2018 v 14:42 | Open-minded girl
Štípněte mě někdo, protože to vypadá, že se mi plní můj sen. Už je to tak na osmdesát procent jisté, ale nechci to zakřiknout dokud nepodepíšu smlouvu. ťukám do dřeva .

Vždycky jsem si přála se odstěhovat do Prahy. Minimálně po dobu studií na vysoké jsem si představovala, že budu bydlet s kamarádkami v pronajatém bytě. První dva roky mi to nevyšlo a na kolej se mi samotné nechtělo. Teď je ovšem všechno jinak. Minulý týden jsem byla s kamarádkou na první prohlídce a byt byl zkrátka perfektní, že jsme na to hned kývli. Těch dvacet procent nejistoty spočívá jen v tom, kdyby si to pán rozmyslel a nepočkal nám. V půlce srpna bysme ho měli zkontaktovat a smlouva bude od začátku září.

Pořád tomu nemůžu uvěřit, že to na první pokus vyšlo. V bytě bychom byli čtyři s tím, že každá by měla svůj pokoj. Je tam skoro veškeré vybavení, a cena je skvělá. Dokonce v jednom pokoji je i malý balkónek a lokalita je jedním slovem úžasná. V zeleni a v klidné části, ale přitom hned kousek od zastávky, kde vás metro, bus nebo tramvaj rychle dopraví do centra.

Ne že bych se těšila do školy, ale nemůžu se dočkat stěhování a prostě té změny. Ve volných chvílích v práci koukám na stránky s nábytkem a doplňky, protože jsem vždycky byla milovník například Ikei, takže hledání věcí do bytu je pro mě skvělá činnost. Nejsem zrovna snílek, ale tohle je jedna z věcí, kterou jsem opravdu chtěla. Nejde ani tolik o to se odstěhovat od rodičů, ale nevím podle mě bydlení dočasně někde jinde - kolej nebo byt - k vysokoškolskému životu tak nějak patří. Všechno si budu platit sama a budu soběstačná, dělat si prakticky co chci a kde chci. Je to trochu děsivé, ale já se stejně nemůžu dočkat až otevřu ty dveře do nového života.

best friends, apartment, and friends image

Cvičit nemusím ale chci

19. července 2018 v 15:42 | Open-minded girl
Nedávno jsem podstoupila takové měření, kterému se říká Welness analýza. Ocitla jsem se na tom vlastně docela náhodou a rozhodně jsem to nikdy neměla v plánu, abych byla upřímná slyšela jsem o tom poprvé až když mi napsala kamarádka, která mě na to doporučila. Jedná se o to, že vás zváží na takové speciální váze, která kromě klasických kil změří například podíl tuků, množství svalové hmoty, rychlost metabolismu, obsah vody atd. Kamarádku taky někdo doporučil, ta zase mě a já měla možnost napsat někoho jiného, komu se pak ozvaly. Přišlo mi to docela zajímavé a vzhledem k tomu, že to bylo zadarmo, tak jsem se rozhodla jít.

Vždycky jsem patřila k těm holkám, co svět vlastně nenávidí, protože mám ten metabolismus, kdy jím co chci, ale jsem hubená. O to víc mě vlastně zajímalo jestli mi najdou nějaký vnitřní tuk atd. Nicméně výsledky jsem měla dobré, prakticky ve všem stabilní zlatá cesta a hodnoty v pořádku. Nakonec mi řekla, že kdybych se chtěla dostat na svou ideální váhu, musela bych zhubnout 4 kg. Je to váha, která je pro kosti a svaly v těle nejprospěšnější pro zdraví. Já jsem se svojí postavou víceméně spokojená, ale pár věcí co bych vylepšila najdu, asi jako každá holka a jsem si docela jistá, že ten tuk co mi vyšel mám hlavně ve stehnech. Takže co bych jediné chtěla je menší stehna a trochu ještě zdokonalit svůj zadek.

Výsledkem toho je, že jsem asi po měsíční pauze začala zase cvičit. Nedělám to abych zhubla ty 4 kila, to by byl spíš příjemnej bonus pro moje zdraví. Dělám to protože chci a že se u toho skvěle odreaguju. Není to žádné drastické cvičení v posilovně, ale jen doma na podložce. Občas cvičím podle videí a někdy jen tak série cviků, co mi nejlépe sedí. Jedu teda hlavně stehna a zadek, občas přidám ruce nebo břicho. Kvůli práci teď nemám zrovna čas si každý večer dát třeba půl hodinu, protože v půl jedenáctý večer jsem ráda, že jsem ráda a ráno nejsem schopná cvičit. Pro mě je ideální tak mezi 18 - 20 hodinou. Takže tenhle týden to stíhám třeba jen dvakrát a vůbec to nelámu přes koleno.

Hlavně to nedělám pro své okolí, ale pro sebe, a tak by to měl mít každý, kdo začal cvičit. Ne se snažit změnit kvůli někomu nebo chtít mít pekáč buchet jako holky na instagramu. Takový cvičení podle mě nikdy nikam nevede a hlavně motivace s názvem Instagram je podle mě spíš demotivující. Nikdy nevíte jestli ta holka fakt cvičí nebo bere nějaké prášky či je to operací a nebo se prostě umí dobře vyfotit. Takže pro sebe! Já to nedělám protože musím, ale protože chci. Skvěle se u toho odreaguju a ten pocit, že jsem pro sebe něco udělala, když se celá zpocená hrnu do studený sprchy je prostě skvělej. A když je to pak na vás i vidět hned mám další důvod k úsměvu. Ale nedržím nějaké diety, nebo se nesnažím cvičit za každou cenu. Když mám volno, ale není na to nálada, tak si dám radši třeba skleničku vína a tohle neřeším. Neberu to jako povinnost, ale jako příjemnou činnost a proto to pak jde samo.

active, form, and free image

Když se nedaří, je na čase něco změnit

15. července 2018 v 11:19 | Open-minded girl
Než začalo léto měla jsem květen, červen takové nešťastné období. Věčně sem byla ve stresu kvůli zkouškám, který mi dali tenhle semestr fakt zabrat. Zjistila jsem, že kolem sebe nemám skoro žádné lidi s kterými bych se vídala, takže moje samota po dlouhé době v single v životě, se ještě zvětšila. Po rozchodu mi chybělo hodně věcí. Nešlo ani tak o něj, náš vztah nebyl zrovna na tak emoční úrovni, ale prostě ty obyčejný věci kdy víte, že tady pro vás někdo je a máte s kým trávit čas. Před prázdninami sem si zkrátka procházela ještě tou špatnou částí věcí, ale pak se to ve mě nějak zlomilo a já se rozhodla, že nechci ztratit další měsíc života takhle. Rozhodla jsem se, že samotu využiju.

Říká se, že není dobrý přejít hned ze vztahu do vztahu, že je dobré si dát mezitím pauzu a srovnat se se vším. A ačkoliv, co se vztahu s Bezcitným týče, neměla jsem až tak co srovnávat, věděla jsem, že potřebuju být chvíli sama. Zjistit, co chci a chvíli se začít zas bavit, jako předtím, než začal ten kolotoč vztahů.

Takže aktuálně na sobě pracuju a to hlavně na tom, abych měla dobrou náladu. Abych netrávila léto doma a nespadla snadno do těch pochmurných myšlenek, našla jsem si práci. Vlastně nakonec dvě, takže zaměstnaná jsem opravdu dost. Ten jeden až dva dny volna v týdnu se snažím trávit s někým venku nebo u vína. Výhoda toho, že pracuju, je taky v tom, že mám dost peněz na to abych si čas od času mohla udělat radost. Každá z nás, by měla sama sobě občas koupit něco hezkého a udělat si hezčí den. Kromě toho, že pracuju začla jsem se na věci dívat trochu jinak. Za každou cenu se prostě snažím udržovat si úsměv, i kvůli maličkostem. Ze začátku jsem na tyhle věci musela myslet, ale teď už to jde prostě samo. :-)

Taky když nepracuju zrovna do deseti do večera a všechno stíhám tak si doma ráda zacvičím. Nedělám to zrovna abych hubla do plavek jako většina holek (já nikdy nebudu jako většina holek), ale o tom až jindy. Nicméně si přitom skvěle vyčistím hlavu a když si dám pořádně do těla, mám z toho vážně skvělý pocit. A ta ledová sprcha po tom, je k nezaplacení.

Zkrátka si myslím, že když má člověk nějaké zlomové období, co je pro něj těžké, měl by z toho vytěžit maximum. Jistými věcmi si člověk prostě projít musí, ale jde to dělat několika způsoby. Já se rozhodla, že si to užiju a budu na sobě pracovat. A zatím myslím, že mi to vychází celkem úspěsně.

happy, quotes, and life image


Smířená

1. července 2018 v 21:15 | Open-minded girl
Ani nevím jak se to stalo. Nasedla jsem do auta po několika hodinách strávených v práci. Zapla radio. Otevřela okýnko ikdyž venku byla docela zima. A vyjela jsem z města, na cestu domů. A najednou začala v rádiu hrát ta písnička a všechno začínalo mít smysl. Jen jsem se zaposlouchala do těch anglických slůvek a přišlo mě že slyším vlastní myšlenky.

Nyní jsem našla svoje tempo, zůstáváš mimo moji cestu, nestav se mi do cesty ... Potřebuji trochu dýchat, bláznivý život je před námi ... Prosím dejte si přestávku, už nechci další chyby, teď když jsem vzhůru.

Nedokážu ani popsat svoje rozpoložení v té chvíli a svou náladu teď. Je mi vážně dobře. Jako kdybych se na chvíli dokázala oprostit od všech těch špatných věcí a měla jasno. Jsem v klidu a usmívám se. Tak trochu omámená. Jako by odešlo něco vážně špatnýho a já ani nevím co, natož jak a proč.

Včera před půlnocí jsem byla venku s Lucasem. Měl v sobě pár panáků a upřímně si myslím, že chtěl zjistit jestli zvládne semnou podvést jí. Nicméně mě varoval ať ho odmítnu a já předem slíbila, že budu hodná. A byla jsem. Několik narážek a náznaků toho, že stačilo jen něco říct nebo udělat a byl by můj, ale držela jsem se slibu ikdyž v té chvíli by mi bylo jedno kdyby se neudržel. Ale teď? V téhle náladě? Kdyby mi teď napsal tak ho odmítnu, protože si to jasno chci aspoň pro dnešek udržet. Ten klid. Stejně tak kdyby napsal Bezcitnej. Teď ne. Teď mám moc práce s tím mít dobrou náladu a jasnou hlavu. Kéžby to vydrželo aspoň do rána. Víc nechci.


Osamělé léto

7. června 2018 v 10:18 | Open-minded girl
Je to tady. Mám úspěšně po zkouškách a začíná to období roku na které se těší každý student. Ale jsem já jako každý student? Všichni se těší na hodiny volného času, festivaly, párty, výlety, dovolené, dobrodružství a zkrátka na to, že budou většinu každého dne trávit s přáteli nebo drahou polovičkou. Tak si to shrneme...

Nemám drahou polovičku a nemám kamarádky/kamarády, které bych mohla nějak často tahat na akce a párty. Jednou za čas se najde někdo s kým si vyjdu ven, ale přátelství se tomu říkat nedá. Susan odjíždí příští týden do Ameriky a nebude tu pro mě celé léto. Tím odpadá jedna nejlepší kamarádka, s kterou bych se mohla za léto párkrát sejít. A Manželka? Ta ještě dělá zkoušky a bude mít hotovo až tak na konci června. Pak bude většinu času trávit s tím jejím idiotem a s milionem lidí, který kolem sebe má. Takže to bude tak, že se asi stěží párkrát sejdeme.

Jelikož skončí škola, nebudu mít důvod si psát či se vídat se svými spolužačkami (ani nejde napsat s kamarádkami). Možná se během léta někomu ozvu, ale tím to taky skončí, protože by žádná z nich neměla potřebu ozvat se mě. A o tom to je. Nemůžu se doprošovat o pozornost či přátelství, když o to zjevně nikdo nestojí. Takže se uvidíme v říjnu a do té doby předpokládám ticho.

Nemůžu se dál spoléhat na své ex a trávit nejvíc času s Bezcitným. To by mě dostalo do stejné situace z jaké jsem se v březnu rozchodem dostala. Nejde sice ani tak o to být s ním, jako o to být s někým, a ne zavřená sama doma, ale ve výsledku je to stejný. Nemůžu si dovolit se s ním vídat nějak často. Sex jednou za čas je fajn a přátelskému pokecu se taky nebráním, ale to přespání před dvěma dny už nebyl tak dobrý nápad. Měl čas až pozdě večer a ráno vstával do práce, tak jsme si řekli proč ne, usínali jsme spolu už milionkrát a je jedno, že teď už je to zas inkognito. Spala jsem špatně a to jako vysvětlení asi stačí.

Takže jak bude vypadat mé osamělé léto? Zahrabu se v práci. Hrozný je, že na recepci se při těch dvanáctkách pravděpodobně ukoušu nudou a budu z toho ještě víc osamělá. Nicméně zahrabu se v práci. Občas si na mě udělá čas Manželka. Občas se předevšim kvůli sexu sejdu s Bezcitným. Dovolenou s rodiči sem letos odřekla, takže jinak mě čeká válení u bazénu, a koukání do zdi při hlasitým tikání hodin, jako náznak toho, jak marním svůj bezvýznamný život a všichni okolo mě se baví. Kdo by se netěšil na tuhle část roku...

girl, water, and bed image

Kam dál