Nezasloužíš si mě, ale možná že já si tohle zasloužím

9. srpna 2017 v 19:29
Jsem pro tebe až moc dobrá a ty si mě nezasloužíš. Ale hlodá ve mě pocit, že já si tohle všechno zasloužím..


V životě jsem udělala pár chyb. Každý dělá chyby. Nikdo se tomu nevyhne. Asi se nebudu řadit do top žebříčku největších hříšníků, ale taky mám pár věcí na které již teď, za krátkou dobu svého života, nejsem zrovna pyšná.

A co když to tak opravdu je? Co když nikdy nepoznám jaký to je když se k vám někdo chová, tak jako vy k němu? Nemyslím, že chci moc. Nepovažuju se v tomhle za náročnou osobu. Přece nemůže být tolik, když chci jen to samé na oplátku. Nemělo by to tak správně být?
Když chci po příteli, přátelích, lidech kolem jen to aby mě respektovali, pomáhali mi, byli mi oporou stejně jako já jsem jejich. Možná to zní arogantně, ale já vím jak se dokážu (přehnaně řečeno) obětovat pro ně. Tak proč mi není to samé odměnou?

Že by to opravdu byla karma? Za to špatné co jsem někomu udělala jsem takhle potrestána? Ale jak dlouho může tohle trápení trvat? Protože jeden člověk za druhým je mi neustálým zklamáním. Protože já dělám možný i nemožný abych se zavděčila a výsledek je vždycky stejný...

A co když tyhle chyby, které tím znovu dělám, když se snažím o nemožný u lidí, kteří si to asi ani nezaslouží, dělám další chyby? A za ty chyby budu pořád a pořád dokola trestána?
Člověk přece nemůže neustále pochybovat o sobě samém kvůli činům druhých. Nemůžu se snažit pochopit co je semnou špatně, když chyba možná vůbec není ve mě? Prostě si kolem sebe jen vybírám špatné lidi a ty mě nakonec opět shodí na dno pochybností o mé maličkosti.

Už nevím co dál s tím. Moc otázek a málo odpovědí ...

wine, drink, and party image
 

Ta svině naděje vážně umírá poslední

7. srpna 2017 v 21:39
Nesnáším jí. Tu malou jiskřičku, která stačí k tomu aby se rozhořel neuhasitelnej požár. To, že ikdyž jste smířený s tím jak věci jsou, ikdyž ani doufat nechcete, tak pořád to cítíte. Že je tu ta malá, malinká, pidi pravděpodobnost toho, že to dopadne jinak. Tak jak "byste chtěly".

Něco si přát je ošidná záležitost. Protože i lidi, kterým se splní všechno, co si přáli, jsou ve finále nespokojení. Jak je to možné? Protože člověk je nenasytný a hamižný tvor, který nemá nikdy dost. Vždycky bude něco chybět. Člověk prostě musí žít život v tom, že mu něco schází. Pro někoho se z toho stane motivační záležitost.

Dobře pro něj.

Má cíl a to je v životě vždycky dobré. Něco dělat a něčeho díky tomu dosáhnout. Když toho dosáhne, tak si musí najít nový cíl a zase se snažit. A má takový život cenu?

Radujte se z maličkostí.

Hnát se za nějakým cílem. Nikdy jsem ten typ nebyla. Nadruhou stranu se ani neumím radovat z maličkostí. Jsem cynický příklad malého človíčka ve velkém světe. Netuším co bude s mým životem za dva měsíce, natož za pět let. Nemám cíl za kterým bych šla. Nemám sny ani plány. Život, podmínky a hlavně já se stále měním. Jasně, jsou věci, které bych v tuhle chvíli chtěla. U některých s jistotou vím, že za dva měsíce jich budu pravděpodobně litovat, ale stejně je tu ten malej hlásek, co se občas ozve. A víte co mi říká? " Když to nezkusíš, tak to nezjistíš.. "

girl, light, and city image

Navždy? To určitě

3. srpna 2017 v 19:45
Kolikrát už jsem tu větu slyšela? Kamarádi forever. Vždycky tu pro tebe. Budeme kamarádi navždy. - A mnoho takových vět už jsem slyšela od různých lidí milionkrát. Problém je v tom, že já nikdy ani nebyla ochotná připustit že něco jako "navždy" se může stát. Ale stejně mě to vždycky zklame a přestože od začátku vím, že to takhle dopadne, tak to bolí.

Tvrdil mi to i můj ex. Když jsme byli kamarádi a já nechtěla zničit naše přátelství, tím že zkusíme vztah. Tvrdil, že když to nevyjde zůstaneme přáteli. Tvrdil to dokonce i po tom co jsme se rozešli. Ale po půl roce něčeho co se po rozchodu nedalo už nazvat přátelstvím, ale spíš občasným kontaktem, už nemám ani to. Brala bych cokoliv. Obyčejné psaní, občas se sejít na kafe. Zájem o to jestli ještě žiju. Ale teď už nemám nic z toho. Když jsem odmítala přátelství tvrdil, že jsem pro něj důležitá a že mě nechce ztratit. Že mě potřebuje a udělá cokoliv abychom zůstali v kontaktu.

Už je to měsíc od toho, co jsem mu řekla, že si dáme pauzu, aby se srovnal s tím, že budeme jen kamarádi. Neozval se. Nenapsal. Nezavolal. Asi se snaží přesvědčit sebe o tom, že neexistuju. Já mu nemůžu napsat, protože to já jsem řekla, že se musí ozvat až bude připraven. Asi jsem nepočítala s tím, že ty slova byla zase falešná. Že mě až tak moc ve svém životě nepotřebuji, ikdyž o tom alespon před měsícem byl asi i on přesvědčený.

Měla bych za to být vlastně ráda. Snaží se jít dál a pokud mu to pomůže, tak mě to těší. Ale vážně mě mrzí, že jsem zase ztratila přítele (chápej - kamaráda). Zvlášť protože na něj jsem se za poslední dva roky opravdu spoléhala nejvíce, že tu pro mě vždycky byl, stejně tak jako já pro něj. A už tu není. A já jsem sama. Zase.

lies, forever, and quote image

Kam dál

Reklama