Gentleman

Neděle v 14:13 | Open-minded girl
V pátek jsem byla na rande. Sešla jsem se s klukem, kterého jsem poznala na internetu. Já vím. Taky to normálně docela odsuzuju a rozhodně nepatřím mezi lidi, co by hodiny trávili po seznamkách. Vlastně to byla docela náhoda. Před nějakou dobou jsem si založila účet na Badoo, jestli to někdo znáte, ale pak už jsem tam dlouho nechodila. Nicméně když jsem se na konci září vrátila z dovolený, našla jsem na emailu nějaké upozornění odtamtud, tak jsem to rozklikla a zkrátka se tam seznámila s Gentlemanem.

Občas jsme si psali a poslední dny plánovali, že se v Praze sejdeme. Nic závaznýho, prostě se jen poznat osobně. Nu a po několika odkladech, protože se nám naprosto kryli možnosti volných dnů, jsme se v pátek mohli sejít. Stavil se pro mě ve fitku, když jsem skončila večer v práci. Nic moc jsme neplánovali, ale když už byl v Praze Signal Festival, tak jsme se rozhodli, že se na něco taky podíváme. Nakonec ještě v době, když už věci z festivalu dávno zhasli, jsme se procházeli po vyhlídkách Prahy s flaškou vína od vietnamců a dobře se bavili. Hodně jsem se za ten večer nasmála a zkrátka bylo stále co říkat.

V sobotu brzo ráno jsem ale musela odjet domů kvůli oslavě, takže v půl druhé ráno už jsem myslela na to, jak budu muset ráno vstát z postele. Nebýt toho, možná že bych šla i k němu, ale to už se nedozvíme. Ale proč vlastně si získal přezdívku Gentleman? Dostávám se k tomu. Po té jedné hodině mi už začala být zima a celkově jsem už musela jet a on se zachoval pro mě naprosto gentlemanským způsobem.

Podprůměrně pozorný kluk by holku nechal stát, kde je a po rozloučení odešel, případně by odjel tramvají první a nechal ji tam osudu. Průměrný kluk, a podle mě nejčastější varianta, by slečnu doprovodil na tramvaj a počkal až nastoupí, pak teprve odjel. Ale můj pan Gentleman? Zavolal mi taxify, který tedy i zaplatil a já mohla jet domů. Mě tím naprosto odrovnal. Na jednu stranu je to smutný, ale vážně takhle pozorně se ke mě dlouho nikdo nezachoval. V mým věku to prostě asi není běžný.

Když jsme tam čekali, než řidič přijede, už jsem docela klepala kosu. Nabídl mi bundu, ale já ji odmítla s tím, že mě může zahřát jinak. No když mu to došlo, nečekal dlouho na to, aby mě prvně políbil a začal se ke mě tisknout. Spolehlivě to zahřeje nejlíp, to přece víte všechny! Vážně ráno nevstávat, možná v tom taxíku nadiktuju jeho adresu a nechám ho unést mě. Ale při těhle podmínkách jsem poslušně nastoupila po posledním polibku a nechala se odvést k sobě a sama. Takže tady už o něm vždy budu psát jako o Gentlemanovi. Pokud teda nějaké příště bude.

love, couple, and tumblr image


 

Workin'

12. října 2018 v 14:57 | Open-minded girl
Jelikož patřím mezi ty šťastnější vysokoškoláky, kteří nemusí být ve škole každý den a taky musím platit nájem, což už je méně šťastné, musela jsem si v Praze najít práci. Člověk by ani neřekl, že studuji prezenční formu studia, protože mi bohatě stačí ukázat se ve škole dvakrát v týdnu. Nicméně jedině dobře pro mě.

Našla jsem si dvě práce. Obě jsou to práce na recepci, abych se alespoň trochu mohla věnovat studiu i ve svém volném čase, který trávím vyděláváním peněz. Tento týden jsem se začala zaučovat jako recepční ve fitku. Zatím jsem na tom našla opravdu jen klady a žádné zápory, což je krajně podezřelé. Jediné, co by to mohlo asi zlepšit by bylo, kdyby v týdnu byly směny delší než pět hodin (což jsou). Kdyby to tak bylo, asi bych nepotřebovala ještě jednu práci.

Takže teď k těm výhodám. Jedna z nejlepších věcí je, že po otevírací době, můžu zamknout a zadarmo si sama zacvičit. Všechny stroje i sprcha jsou mi k dispozici. Takže konečně dobrej důvod proč necvičit jen doma, ale konečně i v posilovně. Možná, že když si zvyknu takhle cvičit sama, budu pak moct chodit do fitka i za běžného provozu. Tak jako tak, tohle rozhodně pomohlo! Další výhoda je, že je to opravdu malé fitko a tudíž většinu času nemám nic na práci. Takže se mohu věnovat škole a v příštích měsících třeba bakalářské práci, nebo jen tak prokrastinovat po internetu (což zatím dělám nejčastěji). Vedení a kolegové jsou milí, občas se tu objeví hezký kluk a práce je snadná. Jsem moc ráda, že jsem tenhle job našla.

Druhá práce je poněkud složitější. Je to recepční ve velké nejmenované budově v Praze. A takovéhle budovy jsou vlastně tři a v každé jsou průměrně čtyři recepce, ale i více. Takže já a dalších třicetpět slečen (ne nepřepsala jsem se) dáváme dohromady směny na měsíc. Občas se dělají půlené směny, ale hlavně jsou tu celodenní dvanácti- nebo čtrnáctihodinové. Taky je tu nutný dresscode a více práce. Tam nastoupím až příští týden, ale už teď jsem si docela jistá, že práce ve fitku mě bude bavit víc.

Ale co se dá dělat. Člověk nemůže dělat pořád jen to co ho baví, zvlášť pokud za to má být ještě dobře placený, že? Jediný co doufám je, že dokážu skloubit směny na obou recepcích a k tomu ještě školu. Jsem koneckonců ve třeťáku, ikdyž si to většinu času ještě nepřípouštím, bude to náročný rok.

book, study, and college image



Daily news

7. října 2018 v 9:55 | Open-minded girl
Dneska píšu už jako oficiálně neoficiální Pražák. Už týden vegetím ve svém novém bytě, ani na víkend jsem tentokrát nejela domů. Je to zvláštní, ale začínám si rychle zvykat.

Včera mě navštívil brácha se svou rodinkou a procházeli jsme se po okolí. Byli jsme na hřišti a zkrátka si užili skvělý den. V týdnu jsem byla na dvouch pohovorech a zařídila si práci. Obě jsou to práce na recepci, takže se tam budu moci i učit a případně psát svojí noční můru, které se říká bakalářská práce.

Jedna práce je na recepci v malém fitku a velká výhoda pro mě je, že můžu všechno využívat zdarma. A nejlepší je, že klidně po pracovní době, kdy už tam nikdo nebude. Takže až všichni odejdou, já zamknu a dodělám si svoji práci. Pak se půjdu převlíct a můžu si tam dělat, co chci. Asi jediná možnost abych přestala cvičit doma a šla do fitka se mi právě naskytla. Hrozně se na to těším. Myslím, že až si zvyknu a budu si s těmi stroji jistá, budu pak moc chodit do fitka i v běžnou dobu.

Ve škole jsem byla teprve týden (čti dva dny), ale zdá se, že tento semestr to zatím bude nejlehčí. Dokonce poprvé mám jen jedinou ústní zkoušku, z čehož mám snad největší radost, protože při těch jsem vždy hrozně nervní. To nemilé jako bakalářská práce a blížíce se státníce se momentálně ještě snažím ignorovat. Docela mi to jde, až na tu skutečnost, že s bakalářkou už jsem měla dávno zažít. Nightmare.

Takže jediná věc co mi poslední týdny komplikuje život jsou peníze. Přes léto jsem dělala v hotelu a skončila jsem na konci srpna. V půlce září mi měla přijít výplata, ale nepřišla. Pořád jsem to z těch lidí páčila a každý den třikrát obvolala celou jejich rodinu, až jsem z toho začala být zoufalá. Začala jsem už hledat, jak by se to dalo řešit soudní cestou. Pak jsem to při jednom telefonátu zmínila a druhý den jsem najednou během hodiny měla peníze na účtě. Bohužel to ještě není všechno a budu to muset tento týden zase řešit. Nejhorší lidi jaký jsem kdy potkali. Větší (s prominutím) svině neznám. To, že neposlali peníze je jedna věc, nejsem asi první komu se to stalo, ale to chování a to jak semnou mluvili. Neskutečný. Nikomu takovou zkušenost nepřeju. Doufám, že i tahle záležitost se brzy vyřeší a já už s nimi nikdy nebudu muset komunikovat.

girl, body, and Hot image
 


Týden svobody

25. září 2018 v 10:27 | Open-minded girl
V neděli jsem se vrátila z týdenní dovolené na Krétě. Před odjezdem jsem měla dost rozpolcené pocity. Na jednu stranu jsem se těšila až se budu zase procházet po pláži a vedle mě bude jen moře, že si odpočinu a budu mít čas v klidu si promyslet pár věcí daleko od všeho. Nadruhou stranu jsem měla strávit týden sama jen s našima. Což vytváří katastrofické scénáře zvlášť mě a mé matky. Bohudík a bohužel, dovolená dopadla přesně tak, jak jsem očekávala.

Snažila jsem si nenechat od rodičů svůj týden kazit a soustředit se na to pozitivní. Nicméně né vždy šlo ignorovat mámy hysterické a pohrocené já, co se pořád nervovalo a kritizovalo ostatní a nebo táty (celkem pochopitelné) reakce na mámu. Dost mě ty jejich boje, do kterých mě zatahovali, unavovali. Dalo mi hodně práce si užívat cestování a pohodu a zároveň ignorovat matku. Což jsem několikrát praktikovala opravdu doslova. Například, když jsem se rozhodla jet na výlet lodí, co mě ani tak nezajímal, sama s cizíma lidma, jen abych je nemusela chvíli poslouchat. Skvěle strávené dvě hodiny na moři.

K té dobré části dovolené se ale chci vyjádřit víc. Asi to bude znít divně, ale v mnoha momentech v tom týdnu, jsem nalezla takový svůj vnitřní klid. Smíření. Nevím čím to bylo. Prostě jsem jen šla po pláži, koukala se na moře a nechala si jen namočit nohy od mořský pěny co ke mě donesla vlna. Uklidňovalo mě, jak jsem před sebou viděla burácet velké vlny a ke mě došla už jen klidná voda. Asi mi to připomínalo, že ikdyž se problémy zdají velké nakonec se prostě vše dá vyřešit a člověk se nemusí zhroutit. Myslela jsem na spoustu věcí a přitom jako bych jednu podruhé v hlavě vyřešila. Vyškrtla problém ze seznamu. Všechno se zdálo jednodušší a já se cítila svobodně. Ne sama, ale opravdu svobodná, silná a s úsměvem na tváři. Takový pocit bych chtěla zažívat mnohem častěji.

Nebudu lhát, byli chvíle kdy jsem pocítila i samotu. Když jsem sama vysedávala na baru a koukala, jak všichni se baví v dobré společnosti. Nebo právě ve chvílích, kdy mě máma štvala a já se uvědomovala, že nemám s kým jiným takhle odcestovat. Ale nepohltilo mě to a uživala jsem si ty chvilky, kdy jsem se cítila dobře. Chci ten pocit prožívat znovu a znovu a hodlám ho nacházet i tady. Budou chvíle, kdy budu smutná a sama, ale člověk nemůže být pořád šťastný. Rozhodně neležím pořád v depresích a neříkám si, že je život nespravedlivej, a že jsem měla i takový období. Cítím se skvěle, jen díky tomu když si uvědomím, jak jsem se změnila, jak jsem dospěla. Chci být přesně taková.


Uprostřed stěhovacího procesu

24. září 2018 v 10:59 | Open-minded girl
Aktuálně ležím na posteli, ne ve svém pokoji, ale v pokoji pro hosty u nás doma. Nabízí se otázka proč? Vysvětlím to asi velice stručně, můj pokoj je poněkud nepoužitelný. Včera jsem se vrátila z týdenní dovolené, takže si představte otevřený, napůl vybalený kufr uprostřed pokoje. Do toho dvě velké krabice napůl zaplněné a připravené ke stěhování a všude po stolech a skříních připravené věci, které nesmím zapomenout odstěhovat. Postel je teoreticky použitelná, ale s tím nepořádkem kolem se nedokážu soustředit.

Už je to tak. Během tohoto týdne se definitivně přesunu do Prahy. Dobrá, slovo definitivně asi není vhodně použitý výraz, ale momentálně je to budoucnost, kterou vidím. Nevím, který den a upřímně ještě nevím, jak se tam s těma všema krabicema dopravím, ale zvládnu to. Nábytek a větší kusy jsem už dopravila před pár týdny, takže zbývají jen maličkosti. Oblečení a boty. Maličkosti. A nějaké další nezbytnosti, zkrátka ještě zaplním pár kufrů a krabic. Zatím je tu úvaha, že by mě táta ve čtvrtek odvezl. Každopádně ať už to bude jakkoliv a s kýmkoliv, budu už nejpozději příští týden na dobu neurčitou v Praze!

Ještě tomu tak docela nemohu uvěřit. V bytě jsem strávila zatím jen dvě noci a ještě jsem si nedokázala uvědomit, že to bude už brzo můj domov. Chce to ještě hodně úprav než budu se svým pokojem spokojená. Některé si vyžádají více času, protože nemám money, ale postupně si to budu přizpůsobovat a bude to zkrátka moje. Žádní rodiče, žádná pravidla, žádné rozkazy. A navíc prostě Praha. Těším se až ji začnu pořádně poznávat. Miluju to, že se člověk dokáže dopravit kamkoliv a všude je to jiné. Miluju ty davy, ve kterých se snadno ztratím, ale líbí se mi, že kousek od domu mám i zeleň a parky. Je to tak trochu jiný vesmír a já už odpočítávám dny a stanu se jeho součástí.

girl, mess, and moving image

Je to dobrý, bude to dobrý

6. září 2018 v 14:32 | Open-minded girl
Je to zvláštní. Nastala věc, který jsem se při rozchodu s Bezcitným bála nejvíc. Objevila se slečna o kterou stojí. Nemluvím o tom, že by s ní chtěl spát, ale on chce vztah a všechno kolem. Prostě to, co semnou vlastně nechtěl. Možná trochu žárlím, ikdyž asi to není ta typická žárlivost, co má expřítelkyně na bejvalýho když si najde novou. U mě je to jiný (ostatně jako vždycky).

Hrozně bych mu přála, aby byl šťastnej. Myslím, že kdyby to přece jen tehdy chtěl a cítil ke mě, akorát by nám to ublížilo. Hlavně já bych ublížila jemu. A přesto, když o ní mluví a vypadá zamilovaně, ať už si to přizná nebo ne, trochu to bolí. Spíš z tý stránky, že já pro něj nebyla dost dobrá, aby tak viděl a chtěl mě. Já vím je to spíš sobecký. Nicméně převažuje spíš to, že bych mu to přála a to i přes to, že přijdu o sexuální hrátky s ním. Což je samo o sobě dost špatný, protože na obzoru nemám dalšího kluka jen na sex.

Nejvíc ze všeho si přeju, aby ikdyž bude šťastný s ní, bude chtít být alespoň kamarád semnou. Momentálně si neumím představit, jak bych zvládala roli kamarádky, když bude nešťastný kvůli ní, ale nadruhou stranu mě všechno hodně zajímá a nevadí mi tyhle věci řešit, a vím že si to zaslouží. Avšak my jenom kamarádi nebyli nikdy. A většinu času se řadí spíš mezi ty, kteří se o mě nezajímají až tak jako já o ně. Bylo by fajn kdyby se to zlepšilo, možná konec sexu mezi náma to prolomí. Nebo to bude nakonec jen další bejvalej. Tak jako tak chystá se teď hodně změn a za dva týdny se definitivně odstěhuju do Prahy, takže moc času jezdit za ním bych stejně neměla. Aspoň budu vědět, že je šťastnej a zatím to vypadá, že v dobrých rukou.


Když ho tak poslouchám a vidím jak se culí do mobilu, když mu přijde zpráva od , říkám si že bych to chtěla taky. Na pár chvilek převažuje osamnění a ten pocit, kdy každý někoho potřebujeme. Nakonec se z toho vzpamatuju, protože vím jak to je. Aspoň teda stále přesvědčuju samu sebe, že to tak je. Já a vztahy? Ne. . .

cigarette, girl, and smoke image

Good girl or Bad girl?

25. srpna 2018 v 23:06 | Open-minded girl
Tak na které straně stojím já? Slušňačka nebo mrcha? Nemůžu se rozhodnout. Chvíli už nad tím přemýšlím a zjistila jsem, že jsem v tomhle docela rozpolcená. Asi nikdo není jen dobrý nebo špatný, nicméně by mě docela zajímalo, k čemu se příklání mé já.

Už jsem několikrát slyšela, že na první pohled působím spíš jako slušná holka. Asi to dělají ty brýle, co nosím. Vždycky když to někdo prohlásí, tak mě to štve. Znamená to, že chci působit jako špatná holka? Asi ne jako špatná, spíš nechci být za slušnou. Vím, že moje logika je poněkud pokřivená, ale vážně nerada působím jako slušná, poslušná holka. Nemyslím, že taková jsem, nechci taková být a nemám ráda, když mě takto někdo posoudí.

Nadruhou stranu o sobě ani nedokážu pomýšlet jako o nějak zvlášť špatné nebo zkažené. Rozhodně o mě asi nejde říct,že jsem vyložině mrcha. K tomu by mělo důvod opravdu jen pár jedinců. Nedávno jsem měla možnost vyspat se se zadaným klukem (Lucasem). Moje svědomí mi to nedovolilo, ikdyž jsem vážně hodně chtěla. Rozum zvítězil. Chvílema toho lituju, chvílema si uvědomuju, že to bylo správný řešení. A to je právě to dilema, co mi vadí. Chci si stát za svým rozhodnutím, ať už by bylo špatné nebo správné. Vadí mi, že si vyčítám, že jsem něco neudělala, ale zase si uvědomuju, jaké důsledky by mělo opačné rozhodnutí a nějaké mé morální já to nezvládá. Chci v tom mít jasno.

Asi většina lidí teď nechápe moje myšlenkový pochody. Vždyť každý chce být dobrý a dělat správná rozhodnutí. Tak jak někdo jako já z toho může mít dilema? Vlastně sama tomu úplně nerozumím. Chci asi zlatý střed. Nerada ubližuju lidem, ale občas prostě musíte zvolit sebe. Říká se Žiješ jen jednou. Tak k čemu žít správně a podle pravidel? Občas je asi lepší dělat špatné věci, aby člověk vůbec žil. A to je asi moje odpověď. Možná budu dělat špatná rozhodnutí, kterých budu litovat. Ale když se nad tím zamyslím, radši budu litovat věcí, co jsem udělala, než těch co jsem neudělala. Občas to bude zkouška pro mé svědomí a budu mít možná pocit viny, ale co se například rozhodnutí s Lucasem týče, .. mohla jsem si alespoň dobře užít.

aesthetic, angel, and Devil image

Vysvobozující déšť

14. srpna 2018 v 16:09 | Open-minded girl
Stojím tam uprostřed ulice a obloha je zamračená, stejně jako mé myšlenky. Podívám se vzhůru a vidím jak padají. Ty tisíce kapek. Kdykoliv má přijít déšť znamená to pro mě víc než změnu počasí. Je to vysvobození. Pokaždé si s deštěm snažím propojit svá trápení. A když prší, představuju si jak ze mě kapky smývají to špatné. A všechno to odnesou v prudkých potůčcích.

Bolest. Smutek. Pocit viny. To, co jsem si nedokázala odpustit. Špatné myšlenky. Samotu. Pocit zbytečnosti. Ublíženost.

V tu chvíli si představuju, co všechno mě v životě tíží. Projdu si každou tu špatnou myšlenku, zamyslím se nad ní a nechám ji odejít s kapkou, která na mě zrovna dopadla a pomalu mizí. Jakoby obloha plakala za mě. Déšť mě očistí.

Když si tenhle proces přehraju a nechám odnést vše zlé, mám pocit, že mohu začít znovu. Je důležité věci v sobě nedusit a smířit se s každou bolestí. Můžu přitom klidně brečet a déšť mi to jen usnadní. Všechno nechám odejít a pak pocítím klid. Jistotu, že teď můžu jít dál a neohlížet se. Čekají mě teď lepší věci a to co jsem teď opustila, k tomu už se nemusím vracet. Už je to vyřešené. Už jsem si odpustila. Už jsem to pochopila. Je to pryč. Cítím se lehčí a možná se skoro začínám usmívat. Jsem promočená na kost a stojím tu jak blázen, ale na tom nezáleží. Cítím se svobodně. Jako bych najednou mohla zase volně dýchat. A všude kolem sebe cítím tu vůni. Tu vůni, co přináší déšť. Miluju to. Tak tam stojím, vdechuju tu vůni a vnímám každou kapku, co mi dopadne na kůži a vím, že to bude dobré. Že se rozjasní obloha a vyjde slunce. A s ním i nová šance.

rain april GIF


Upsala jsem se ďáblu aneb poletím na dovolenou

5. srpna 2018 v 23:41 | Open-minded girl
Je to rok, co jsem všem tvrdila a s naprostou vážností slibovala, že loňská dovolená je poslední, kdy ještě pojedu s rodiči. Byla jsem o tom skálopevně přesvědčená ještě na jaře, když se máma ptala jestli v září já nebo ségra poletíme. Obě jsme s naprostou jistotou odmítli. Sestra nejen protože nechtěla, ale taky jelikož pracuje nemůže si vybrat tolik dovolené. A proč že jsem to odmítala já?

Kdyby jste se mě zeptali, s odpovědí bych neváhala, jsem definitivně Tatínkova holčička. Nechci tvrdit, že nemám ráda svojí mámu, to by bylo na některý asi moc drsný. Nicméně je to prostě tak, že s mámou nemám žádný vztah a vlastně o něj ani nestojím. Ty roky nezájmu a naopak těch hádek, nepodporování a špatných věcí mě naučili být tu sama za sebe. Takže ikdyby se teď máma stokrát změnila (což nenastane) už bych neměla zájem to měnit, prostě jsem si zvykla. Ale to jsme odbočili. Zkrátka týden s nimi v cizí zemi s pokoji vedle sebe už jsem jako vyhlídku do budoucnosti neviděla. Protože bylo nad moje síly ten týden s mámou a ještě se sestrou vydržet a užít si tu možnost cestování.

Takže co se stalo?

beach, water, and waves image

Děje se to, že ode dneška je potvrzené, že 18. září odlétám. Jak se to stalo? Tak moment, snažím se vybavit si to zatmění mého mozku, které to pravděpodobně způsobilo. . . Aha. Už vím.

Nechala jsem se zlákat představou toho jak zmizím, jak kráčím po pláži a slyším moře, jak poznávám cizí krajiny. Než jsem se stačila vzpamatovat, odsouhlasila jsem mámě že s nimi pojedu. Jen já a oni. Včera se rozhodovala destinace. Dnes se vše zařídilo. Není cesty zpět. Věřím, že do té doby a především tam, toho budu ještě mockrát litovat, jako právě už teď. Ale kolikrát se mi v životě ještě stane, že mi někdo nabídne týden na Krétě zadarmo? Šli byste do toho taky! Budu muset vydržet vše, co tomu bude předcházet a především ten týden tam. Doufám, že spíš budu sama a naši budou sami.

Potřebuju zjistit jestli bych to zvládla sama. Jestli se nebudu cítit příliš opuštěná, ale jestli se zvládnu cítit svobodná a užívat si to. Zvlášť teď když se mi v hlavě zrodil ten nápad, že bych příští rok po státnicích odjela na pár měsíců někam do ciziny pracovat. Musím proto překonat všechno, co mě čeká. A ano, vím jistě, že čeká. Všechny hysterické výlevy, citové vydírání, přednášky o tom kolik dovolená stála, mámy nevtipné vtipy, řeči jako bysme byli kamarádky, nadávání na tátu a všechny členy rodiny, panovačnost a přetvařování... Malá cena za to, že budu moct poznat jiný kousek světa. Všechno to budu muset překonat, abych se v září mohla bosá procházet po rozehřáté písčité pláži, nohy mi omývala mořská voda a slyšela jsem jen své myšlenky a burácení vln.

Koho pustit dál?

3. srpna 2018 v 16:21 | Open-minded girl
ŤUK ŤUK. Klepe mi na dveře mého srdce, ruka pomyslného zájemce dostat se ke mě blíž. Nejdřív jen zlehka zaklepe. Má zájem poznat mě a dává mi příležitost ukázat, co ve mě je. Později klepe o poznání hlasitěji, když se vídáme častěji a dostávám stále víc otázek vyžadující velkou míru odpovědí.

Ale co já? Otevřu ty dveře? Odpovím upřímně na všechny otázky? Co když jen uvolním řetěz u kliky a on vtrhne nečekaně dovnitř? Co když se bude tvářit jako milý host, ale než se rozhlédnu bude pryč a za mými dveřmi nezbyde nic? Užije si mého pohoštění a po dobře stráveném čase a získáním mé veškeré důvěry zmizí jak pára nad hrncem a mě zbydou jen holé stěny a prázdnota?
Co když se nevinné tiché zaklepání změní v bouchání na dveře, které vypadají, že ty rány dlouho nevydrží? Naléhající ho, když ho nepustím dál, že navždy odejde a už se nikdy nevrátí? Takového dovnitř nepouštějte a nechte ho rovnou jít "o dům dál".

Takže jak vlastně poznat komu ty dveře otevřít? Bude to ten, který na to půjde pomalu. Objeví se u dveří a jemně zaklepe. Kukátkem zjistíte, že tam stojí v rozpacích s kyticí v ruce jako na prvním rande, zranitelný a ochotný dát vám klíč ke svým dvěřím. Ochotný se otevřít a sdílet své starosti a radosti, ikdyž to může znamenat, že ho kdykoliv zraníte. Ten ochotný to riskovat. Nemusíte hned odemknout všechny zámky a otevřít dveře dokořán. Je nejlepší postupovat krok za krokem. Pozorovat zda se jeho chování nemění s tím jak sundaváte nejdříve řetěz u kliky, povolujete dolní zámek, až než se dostanete k hlavní závoře. Pozorovat zda on za tě mi dveřmi pořád stojí, ochotný riskovat a trpělivě čeká, zda ho pustíte dál. Když pustíte dál takového, je dost možné, že na dlouho zůstane a že si svoje klíče vyměníte.

Když pustíte někoho kdo nezůstane, je nejjednodušší vyměnit zámky, aby se už znovu nemohl dostat snadno dovnitř a opět vás pak nechat opuštěnou.





Kam dál