Tetovaná holka

Středa v 17:12
Včera jsem si konečně splnila svůj dlouhodobý sen. Vyrazila jsem k tatérovi do studia a odešla s kérkou. Byla jsem tam s přítelem a než jsme tam šli byla jsem celkem nervózní. Ačkoliv jsem chtěla velmi jednoduché a malé tetování na vnitřní stranu kotníku docela jsem se bála, že to bude bolet. Nakonec to bylo ale docela v pohodě.

Tatér byl skvělej a povídavej týpek. Nejdřív si motiv připravil a pak se šlo na to. Sedla jsem si na lůžko a když jsme se dohodli, jak to přesně chci vzal do ruky jehlu. Prvotní dojem je dost špatný, protože když se to zapne, tak to vydává zvuk, jak vrtačka u zubaře. Zvuk, který já osobně nesnáším, protože nesnáším zubaře! Nakonec jsem ten zvuk, ale úplně přestala vnímat, když se dotkl mé kůže.

Říká se, že tetování bolí. Já bych neřekla, že je to bolest, ale něco, co by se dalo zařadit mezi nepříjemné pocity. Je to brnivý pocit a ve chvíli, kdy se tatér dostal na kost bylo to o něco horší, ale snesitelné. Mě se to kecá, protože mé tetování trvalo cca 15 minut. Takže ikdyby to opravdu byla bůhvíjaká bolest, na tu chvilku by se dala vydržet. Věřím, že když má někdo velké a propracované tetování na 6 hodin, tak je to pak daleko horší a pauzy jsou na místě. Nicméně mě s mým malým tetováním dělalo asi největší problém necukat nohou. Přece jen je to chodidlo a když má zůstat nějakou dobu ve stejné poloze cuká samo, natož když vám po něm jezdí jehlou a ještě ho přidržují.

tattoo, feet, and lotus image

Zatím to vypadá, že se mi to zahojí bez jakéhokoliv problému vzhledem k místu a velikosti. Jsem opravdu hrozně spokojená a mám z toho velkou radost! Pokud půjdu znovu budu chtít na lopatku watercolor fialová-modrá, už jen vymyslet motiv.
 

Typical Sunday evening

14. ledna 2018 v 19:57
Neděle večer a já začínám s modlením. Zítra mě čeká zkouška z Mikra. Tři dny jsem se v kuse učila a stejně mi přijde, že je v mé hlavě prázdno. Kdybych s trochou štěstí zvládla počítačový test (nesnaží se mi to ulehčit..), tak přes ústní se určitě nedostanu. Kdybych nějakým velkým zázrakem zítra zkoušku zvládla, zbývala by mi už poslední ve čtvrtek a neumím si ani představit tu radost, kdyby se mi to vážně zítra povedlo.

Pro dnešek jsem už s učením skončila. To vstávání v půl šestý mi totiž rozhodně přidá. Zítra si to ještě pročtu ve vlaku a pak je to na osudu. Ono se ani moc učit nejde, když vám z přízemí hraje Vivaldi. Nechápete? To byste museli mít mojí matku (a to vám nikomu nepřeju). Je naložená ve vaně se svíčkama dokola, se skleničkou červeného a přes celý dům je slyšet Vivaldi. Tu vanu bych si nejradši dala sama, ale mě by k tomu hrálo docela určitě něco jiného.

Jsem od začátku zkoušek a vlastně už od předvánoc tak vystresovaná, že už to snad ani nejsem já. Občas si říkám, že je až nezdravý, jak kvůli takovým blbostem jako jsou zkoušky zvládnu zcvokatět. Snaha cvičit mi zatím celkem vychází až na pár večerů, kdy jsem díky učení apod byla tak vyčerpaná, že jsem se opravdu nedokopala. Ale po zkouškovém už mi dojdou jakkékoliv výmluvy.

bath, legs, and luxury image

Jsem tak zaneprázdněná, že celkem nemám ani šanci těšit se na úterý. Na to mi v mozku kolem křivek nabídky a poptávky nezbývá kapacita. A co, že se děje v úterý? Splním si jeden ze svých snů. Jdu na tetování. Konečně jsem se k tomu v jednadvaceti dokopala. Teda vlastně ne já, ale můj přítel mě k tomu dokopal, když mi to dal jako dárek pod stromeček. Kdybych měla čas a "kapacitu" hrozně bych se těšila a zároveň se trochu bála, ale stejně bych nevycouvala. Ani za nic. Je to jen malý vzor na kotník, ale i tak je to pro mě něco. A co teprve pro rodiče až to uvidí...

Píšu si vzpomínky aneb jak čas letí

8. ledna 2018 v 12:36
Dnes jsem velkou náhodou narazila na jeden ze svých starých blogů. Psala jsem ho během roku 2013 a byl celkem slušně rozjetý. Měla jsem velkou sledovanost, u každého článku cca 10 komentářů a vedla jsem spřátelené blogy. Projela jsem několik těch článků a zavzpomínala na ty časy. Přišlo mi to hrozně zvláštní číst to o sobě, jaké názory jsem měla v té době.

Před pěti lety jsem ale blogu věnovala úplně jiné množství času než teď. Psala jsem články téměř každý den, navštěvovala a sledovala jiné blogy a opravdu se tomu hodně věnovala. Hodně jsem v té době dělala i grafiku, takže designy byli opravdu propracované. Je skvělé, že ty vzpomínky tam jsou pořád uchované a můžu vidět, co jsem dělala. Teď mám blog spíš pro sdílení pocitů a možná jako vzpomínku až tuhle stránku za deset let otevřu, aby posloužila jako náhled do téhle doby.

Čas neuvěřitelně letí. Když jsem ten blog psala bylo mi šestnáct. Byla jsem na gymplu a teprve si začínala s klukama. Mé největší problémy se točili kolem chemie, fyziky a bojování se sestrou a rodiči. Takže když jsem si to četla dnes ve svých čerstvých jednadvaceti letech, jako studentka vysoké školy a v dalším (dejme tomu) vážném vztahu, přišla jsem si jako někdo jiný. Jakoby ta šestnáctiletá holka byla už jen vzdálenou podobou mého skutečného já. Hodně se za těch pět změnilo, víc než bych kdy řekla...

breakfast, food, and tea image

Tentokrát jsem alespoň své dvacátéprvní narozeniny i slavila. Kámoška (Z.) mě vytáhla v Praze do Nebe na Václaváku - music bar. A pak jsem přespávala u ní na koleji. Přijela jsem asi na sedmou k ní a začali jsme vínem. Kolem půlnoci jsem dorazili do baru a zůstali jsme do zavíračky. K ní na byt jsme dorazili asi v šest. Myslím, že oslava se tedy celkem vydařila. Zatancovali jsme si, napili jsme se, poznali pár skvělých lidí a vůbec... prostě Praha, co dodat. Tam jsou prostě jiný párty.
 


Snažím se něco změnit

7. ledna 2018 v 20:54
Nepatřím mezi lidi, co by si dávali novoroční předsevzetí. Jsem toho názoru, že když chce člověk něco udělat, tak ať to udělá a nemusí s tím čekat do konce roku, aby si to slíbil. Takže ani mé nutkání se sebou něco dělat nesouvisí se začátkem roku 2018, ale možná spíš s koncem roku 2017. Usmyslela jsem si to asi v prosinci, že bych mohla něco změnit.

Nejsem jedna z těch hubených holek, co o sobě tvrdí, že je tlustá. To vůbec! Vždycky jsem byla hubená, aniž bych se nějak snažila, protože to mám v genech. Je to vidět i na mojí starší sestře, se kterou jsme si podobnější než já a mé dvojvaječné dvojče. Každopádně jsem během prosince zjistila, že nejsem se svojí postavou v poslední době spokojená. Můj cíl je tedy trochu zhubnout stehna, což je na mé postavě asi jediný nedostatek + bych chtěla trochu vyrýsovat břicho.

Asi od dubna jsem chodila jednou týdně na jumping a měla pocit, že tím alespoň něco pro sebe dělám, ale v srpnu jsem skončila. Bylo to hlavně kvůli času a taky pak nebyli zrovna money. Takže jsem si k Vánocům napsala ježíškovi o podložku na cvičení. A hned druhý den od rozbalení mé fialové pomocnice jsem začala každý večer cvičit. Ráno to prostě nedávám a vynechám jen, když přespávám u přítele, což jednou / dvakrát týdně by tělo stejně mělo mít pauzu.

Jedu podle různých videí na youtube na domácí posilování a mám z toho dobrý pocit. Občas u toho dost umírám a někdy mi přijde, že jsem neudělala vůbec nic. Už se mi stalo, že jsem to jednou přehnala a nemohla pak cvičit další tři dny, jak jsem měla natažené svaly (byla jsem ráda, že sejdu schody a zvednu se z postele). Nejde mi o žádnou výzvu abych byla v létě sexy v plavkách - to budu stejně. (hlasitý smích) Nedělám to ani pro přítele. Dělám to pro sebe, abych se cítila dobře. Tak snad za pár týdnů už uvidím nějaké výsledky.

girl, fitness, and workout image

Sama odpovědět nedokážu

13. prosince 2017 v 18:26
S mým přítelem jsme oficiálně spolu dva měsíce a předtím jsme byli od ledna přátelé s výhodami. Takže vlastně již skoro rok se věnujeme jeden druhému. Náš vztah tudíž není láska na první pohled a není to jako normální vztahy. Ani vlastně nevím jestli to láska je.

Kolikrát mi v hlavě proběhne myšlenka, že bych docela ráda věděla, co ke mě vlastně cítí (jestli něco). Žádné "Miluju tě" mezi námi nepadlo a kdoví jestli se to stane. Každopádně by mě zajímalo jak o mě přemýšlí. Problém je v tom, že kdybych se ho na to zeptala a on odpověděl, položil by mi stejnou otázku. A já neznám odpověď.

Je to opravdu paradox chtít po někom vědět něco, co sami nevíte. Nám je spolu prostě dobře, rádi spolu trávíme čas a těžko říct, jak moc je to emoční. Hodně jsem si v minulosti ublížila a mám pocit, že opravdové emoce už nevnímám a nepoznám. Prostě toho máme hodně společného a zatím nám to spolu funguje a vím, že zatím mi tohle stačí. Nepatřím mezi holky, co si plánují děti a zkouší jak by vypadalo jejich jméno s jeho příjmení. To ani náhodou. Takže svým způsobem mi to vyhovuje, protože mám pocit, že tohle máme úplně společné, že si užíváme, jak to je. Občas se však nemůžu zbavit toho tichého hlásku v mé hlavě, který by rád viděl do hlavy toho druhého.

love, boy, and couple image

Can't forget

19. listopadu 2017 v 19:26
Sedím na posteli a jen tak si přemýšlím. Zas jsem v hlavě u myšlenky na svého ex. Díky němu je můj vztah s přítelem ještě o něco těžší. Problém je v tom, že ačkoliv už provedl věc, co byla přes čáru, nemůže skončit. Pořád něco zkouší a pravděpodobně se mě snaží vytočit. Možná mě chce dohnat k tomu abych za ním přišla a to, že bych mu rozmlátila nos, by mu bylo už jedno.

Lhář lhář lhář.

Když vím, co vím teď nedokážu si v hlavě vůbec obhájit nějaký důvod, proč jsem s ním nakonec vlastně začala chodit. Od začátku ten vztah spěl jen ke konci. Byla to prostě otázka času a já mu ho dala o mnoho víc než bylo nutný. Řekla jsem mu, že si s ním nechci začít, protože nechci ztratit kamaráda. Věděla jsem, že to tak dopadne, ale netušila jsem, že se změní v tuhle kreaturu, co se z něj stala. Ačkoliv jeho stinné stránky jsem před a během vztahu celkem ignorovala. Když se teď nad tím zamyslím a vnímám detaily, měla jsem vědět, jaký lhář to byl už předtím.

To, že náš vztah začal prakticky citovým vydíráním mi mohlo napovědět. Nebo to, jak se choval, když jsem ještě chodila s Jirkou. Jak se zachoval na tý chatě a poprvé ztratil veškerou mou důvěru. Měla jsem to vědět. A né ho nechat pokračovat v tom rok a půl. Celý náš vztah a především ten konec, je důkazem toho, jak mě vůbec neznal. Jaký byl sobec a staral se jen o sebe. Jak mu bylo jedno, že jsem nebyla šťastná. Jak mu nikdy nedošlo, co všechno jsem obětovala pro vztah, o kterém jsem věděla, že nikdy nebude fungovat.

A teď když ví, že mám šanci na něco opravdového, zase nám hází klacky pod nohy. Čekala jsem skoro jakkoukoliv reakci, ale tohle ne. Nečekala bych, že je schopný takových věcí. Nepřeju si ho vidět, protože pro mě je naprosto cizí člověk. Ne někdo, koho jsem se snažila milovat. A ikdyž se říká, že člověk nemá litovat svých rozhodnutí, protože v té chvíli to tak chtěl, tak toho lituju. Lituju, že jsem mu vůbec dala šanci vstoupit do mého života.

black, cama, and hands image

Vysoké sebevědomí a nulová sebeúcta

15. listopadu 2017 v 0:03

aneb jak udělat z hloupých lidí celebrity

Žijeme ve světě technologií. Ve světě, kde se každý může prostřednictvím internetu snadno zviditelnit a může se stát známou tváří. Já osobně nejsem člověk, co by sledoval youtubery, co točí vlogy. Ano, pár jmen mi je známých, ale netvrdím, že jsou mi povědomí vždy ve spojitosti s něčím dobrým. A tudíž si asi řeknete, že když nic podobného nesleduju, těžko si o tom můžu udělat obrázek. Nicméně přece jen bych svůj názor ráda sdělila, na což máme koneckonců všichni své právo.

A i to bývá občas ten kámen úrazu. Řekla bych, že v dnešní době se více lidí stane známými spíše pro jejich hloupost a komické (až opravdu ubohé) výstupy než proto, že by něco dokázali a byli originální v dobrém slova smyslu. Což mi přijde opravdu smutné, ale v dnešní době to tak je bohužel téměř se vším.

Ačkoliv se některým výstupům opravdu ráda zasměju, nakonec si vždycky uvědomím, že ten člověk to možná myslí opravdu vážně. Názory co říká, nemají být vtipné (ačkoliv všechny to může jedině pobavit), ale je to jeho skutečný názor. Jeho video získá mnoho shlédnutí, protože lidé to sdílí dál, aby pobavili i své okolí a autor videa získá mylný dojem toho, že to lidi vidí stejně a že se stává populární díky tomu, co chtěl sdělit.

Bohužel když těmto lidem dovolíte si tohle chybně myslet, stoupne jim sebevědomí a samozřejmě se dají hned do točení dalšího "chytrého" videa. Nakonec je mi těchto lidí vlastně líto, protože všichni se jim smějí a oni si myslí, jaké jsou hvězdy. To je riziko sdílení svých názorů na veřejnosti.

Co se blogu týče, mohla bych napsat ještě jeden takový článek. Ráda bych se vyjádřila k tomu, jak se lidé snaží získat návštěvnost. Já svůj blog nevedu proto, abych zviditelnila své názory, ačkoliv mě samozřejmě vždy nějaký ten komentář potěší, nejsem robot. Ale autorky blogů co obíhají blogy a píší komentáře typu "Hezký článek" nebo rovnou "Stav se u mě na blogu" mi přijdou opravdu směšné. Lepší jsou ještě ty, co článek ani nečetli, ale chytí se buď titulku, nebo poslední věty a snaží se to nějak okomentovat, aby to vypadalo, že ten sloh četli.

Dám vám rádu. Kašlete na to. Radši si přečtu smysluplný, i třeba kritizující komentář, ale od člověka, co opravdu ví, co jsem napsala. Na takový blog se pak ráda zajdu podívat.

iphone, sweater, and bed image

Uvězněna ve vztahu

12. listopadu 2017 v 22:18
Není snad horší vztah než ten založený na pocitu, že když ho ztratíte budete úplně sama. To, že je to váš vztah zjistíte tehdy, když dojdete do bodu, kdy si v duchu říkáte: "Proč jsem ten vztah vlastně začala? Vždy vím, že to nemá žádnou budoucnost. Mám zapotřebí tohle trpět? Co bude, když se s ním rozejdu?" ... A přesně tahle věta zastaví váš tok myšlenek.

Ten pocit, že když ztratíte jeho, ztratíte posledního člověka kterého máte. Pocit, že když ho necháte odejít zůstanete úplně sama. Bez toho aby se někdo ptal, jaký byl váš den. Bez toho mít program na páteční a jiný večer. Bez toho vědět, že je tu někdo komu na vás záleží. Protože tenhle pocit nechcete (už) nikdy mít, dál budete pokračovat ve vztahu, který možná nikam nepovede.

Bohužel tohle není řešení. Je celkem nevyhnutelné, že se k těmhle myšlenkám zase brzo vrátíte. Budete to řešit stejně a necháte je zase odplout daleko, po představě toho, jaké by to mohlo být když ztratíte tu jedinou osobu. Budou se však vracet častěji a častěji, protože takový vztah se nikdy z ničeho nic nezlepší.

Není řečeno, že se něco zlepší, když se to změní. Ale aby se něco zlepšilo, musí se to změnit.


V těchto slovech je ukryto hodně pravdy. Žádné věci se nedějí jen tak. Vašemu partnerovi nikdy nemůže dojít, že je něco špatně, že máte myšlenky jaké máte, pokud si s ním o tom nepromluvíte. A pokud to nic nezmění, je načase se postavit té otázce čelem. Co se stane, když se s ním rozejdu? Odpovědí přece nemusí být jen samota. Může tam toho být mnohem víc. Možná díky tomu potkáte někoho koho si opravdu zasloužíte a s kým to bude stát za to. Protože on skutečně není ten jediný. Netvrdím, že to bude hned, ani že to tak musí být. Jen říkám, že si aspoň dáváte šanci. Šanci na to mít lepší budoucnost s někým kdo vás pochopí, než být s někým, s kým víte, že to fungovat nikdy nebude a tak jako tak to jednou skončí. Proč ztrácet čas, když máte už jasno? To jestli to posunete o pár měsíců už na věci nic nemění.

Netvrdím, že máte zahazovat vztah hned pokud máte nějaké pochybnosti. Avšak pokud to je takto zřejmé, tak není už důvod váhat. Není žadný důvod nedát si další šanci a nehledat dál. Okrádat se o to, co si každý z nás zaslouží. Neberte si tu šanci získat to.

love, couple, and tumblr image

We are too young to talk about forever

9. listopadu 2017 v 11:26
Nesnášela jsem a to nesnáším to doteď, když někdo v nějaké souvislosti vysloví to slovo na "N". Vždyť je to nesmysl. Slova jako nikdy a navždy bych zakázala ve slovníku každého z nás. Nikdo si nemůže být ničím tak jistý. Já jelikož jsem realista, tak když přede mnou někdo mluví o takové budouocnosti, v hlavě mi už zní ironický hlásek - To určitě.

Zrovna teď jsem zjistila, že spolužák kterému je cca 21 se právě zasnoubil se svou o rok starší přítelkyní. Přitom spolu chodí něco málo přes rok. Když se mi to objevilo na facebooku (jo je to smutný) chvíli jsem na to zůstala jen zírat s otevřenou pusou. Jak můžou? Pro mě je to tak absurdní představa, že to vážně nedokážu pochopit. Kdyby spolu chodili alespoň dýl. Navíc každý studuje školu někde jinde, tudíž se asi vídají celkem málo. Nemají vyzkoušené ani jaké je to spolu bydlet. Zkrátka jsem byla v šoku. Nechápu proč se chtějí brát. Jak je to vůbec napadlo?

Já jako vztahový realista s pár zkušenostmi prostě jsem toho názoru, že jim to do konce života stoprocentně nevydrží. Rozumím, že většina z vás si teď pomyslí, že jsem šíleně cynická a pesimistická, ale prostě taková jsem. Nemyslím, že po roce vztahu můžou vědět, že spolu chtějí strávit zbytek života - nějakých minimálně čtyřicet let. To je pro mě prostě naprosto směšný a hrnou se do toho zbytečně rychle. A navíc je i statisticky dokázáno, že mladé páry mají vyšší rozvodovost.

Já si neumím představit, že bych měla svatbu. Nejde jen o to, že si to nedokážu teď představit se svým aktuálním přítelem, ale celkově. Já někde v bílých šatech? A říkat věty jako: volá mi manžel? Manžel?! Tohle je pro mě zkrátka nemožný si představit.

Já slova nikdy a navždy téměr neřikám, protože v ně prostě nevěřím. Pro mě význam naprosto ztratili a to ať jsem pro vás klidně cynická.

dress, bridge, and wedding image

Boj s prokrastinací

4. listopadu 2017 v 16:13
Tak asi jako každý kdo studuje, i já jsem velice zdatná v odkládání povinností. V jejich dodělávání už tolik ne. Zejména mě pochopí vysokoškoláci. Nemusíme toho moc dělat, jak je semestr dlouhý, a pak přijdou zkoušky a my přepneme z nuly na sto procent.
Je záčátek listopadu a mě v příštím týdnu čekají už první důležité testy, navíc dva v jeden den. Dále nějaké projekty a "oblíbené" seminárky. Každý profesor myslí, že máme jen jeho předmět, takže jeden úkol je stupidnější než druhý, ale bohužel všechno zabírá hromadu času. Času, který bysme všichni radši trávili nějak jinak.

Nejsem typ člověka, co se učí průběžně a plní si své povinnosti s předstihem. Bohužel ne. Patřím obvykle mezi ty lidi, kteří se učí den dopředu a někdy i hodinu před testem. Problém je, že na vysoký to tak úplně nejde, když na jeden test musíte umět padesát stránek teorie a počítání příkladů.

Já bych hrozně ráda byla ten typ, co si sepisuje seznam a jednu podruhé věci odškrtává. Ale vždycky mi mezi ty důležité věci přijde něco neodkladného. Například se zaseknu na internetu a zjistím, že je hodina pryč. Vždyť říkám, že neodkladného. Nevěřím tomu, že se někdy změním. A ačkoliv mi už pár dní v hlavě bliká červený světlo a hlasitě křičí Alarm, protože z těch testů mám oprávněně vážně strach, stále věřím, že později mě popadne větší chuť se na to podívat. Jo já vím, lžu sama sobě. Nikoho ještě nepopadla chuť jít se učit statistiku, ale můžu alespoň vzdáleně věřit. A především věřit tomu, že mě při testu alespoň něco napadne.

Já svůj boj s prokrastinací vzala, ale vám držím palce. Mě se to netýká, ale vám ráda poradím. Když uděláte to nepříjemný jako první, tak potom budete mít víc času na to, užít si volno. A navíc se nebudete cítit provinile, že něco zanedbáváte. (Mě se to snadno říká, co?)

book, college, and laptop image

Kam dál