(NE)Zadaný

18. dubna 2020 v 13:49 | Open-minded girl |  Love life
Po hodině strávené ve vlaku, kdy jsem se snažila na něj myslet i nemyslet, mě čekal na nádraží. Když jsem vystoupila z vagonu už tam stál, což mě překvapilo, protože jsem byla zvyklá, že míval zpoždění. Nastoupila jsem k němu do auta, kde hrál jako vždy hardstyle. Vyrazili jsme a já měla dejavu. Cestu k jeho bytu znám nazpaměť, protože jsem tam byla milionkrát.

Jelikož byl podvečer měli jsme problém zaparkovat. Až potom, co jsme objeli sídliště třikrát, jsme viděli odjíždět auto a vydali jsme se tím směrem. Než jsme došli k domu mluvili jsme o cestě a nepostatných věcech. Odemknul vchodový dveře a gentlemansky mě pustil před sebe. Já ale v duchu věděla, že na tom nic gentlemanskýho není, že mi jen po schodech nahoru chce obdivovat zadek. To jsem ho taky nechala udělat.

Když odemknul byt, vrhnul se na nás s hlasitým štěkáním jeho čtyřnohý spolubydlící. Vítala jsem se s ním a pokračovala v hraní na gauči i po tom, co jsem v chodbě nechala boty a bundu. On nás jen pozoroval a začal vařit kafe. Tvářila jsem se, jak když jsem přijela hlavně kvůli tomu čtyřnohýmu mazlovi, kterýmu jsem právě sebrala uzlíček. Sedla jsem si na gauč a začala se vyptávat. Jak se má? Co práce? Co rodina? A on se naoplátku zajímal o můj život, co škola, práce, byt.

Když jsme měli zdvořilostní povídání za sebou a on po pípnutí zprávy začal datlovat do telefonu, přešla jsem do útoku. A co Ona? Klape vám to? Kde vlastně je? Co myslí, že děláš? Ptala jsem se a snažila se v sobě smířit s reakcemi na jeho odpovědi. Najednu stranu mu přeji, aby byl šťastný. S ní. Aby přestal dělat blbosti. Nadruhou stranu, jednu moji část při každé odpovědi bodlo u srdce, kvůli naší minulosti. Tahle strana ale nemá tak velkou váhu, takže jsem si ho s úsměvem dobírala. Ptala jsem se na tu holku z práce s kterou se začal vídat po vánočním večírku. Díky téhle holce se můj už tak minimální pocit viny ještě mnohonásobně snížil. Takže ačkoliv jsem věděla, co tady dělám a co bude následovat, necítila jsem se provinile.

Po kafi jsme přešli na víno a to už se náš hovor stočil k mým sexuální zážitkům a partnerům za poslední dobu. Bavili jsme se a provokovali. Tohle nám vždycky šlo. Přesně poznám v jaké chvíli začně myslet na sex. On tedy na něj myslí 90% svého času, ale ten pohled říká vše. Pak už to šlo všechno rychle. Vytáhl mě za ruku z gauče a tlačil mě do ložnice. Když za sebou zavřel dveře už jsme se od sebe neodtrhli. Začali jsme se líbat a přitom jsme jeden z druhého strhávali oblečení. Najednou jsem byla nahá na zádech na jeho posteli a on do mě poprvé proniknul. Jestli do té chvíle jsem pochybovala o tom, co to dělám nebo si snad něco vyčítala, v ten moment to nadobro zmizelo. Přesně pro tohle to dělám. Protože nikdy s nikým to nebylo, tak úžasný, a co mě děsí nejvíc, že ani nebude.

Když bylo po všem, lehl si vedle mě a užíval si doznívající orgasmus. Pak se začal naoko rozčilovat, jak je možný, že semnou vydrží, tak málo. Vím, co je to krátkej sex a s ním jsem ho nikdy nezažila, ale chápala jsem jak to myslel. S ním to bylo pokaždé tak intenzivní a vyčerpávající že i půl hodina se zdála jako hodiny. A vím, že s jinými vydržel klidně mnohem déle. Takže když o tom zase začal přemýšlet a nechápat, jak to, že je to semnou pokaždé, tak skvělý, já byla maximálně spokojená.

Po společný sprše jsme se uvelebili na gauči se zbytkem vína a s pizzou, co akorát dorazila a pustili jsme si film. Přitom jsme pokračovali v povídání a ještě víc otevřeně jsme se navzájem provokovali. Protože v tuhle chvíli už to bylo jedno a nikdo nám v tom nemohl zabránit. Než jsme šli k ránu spát užili jsme si minimálně ještě jedno dlouhé druhé kolo. Ráno jsem ho vzbudila rukou v jeho trenkách a čekalo nás další číslo.

Šla jsem do sprchy on vyrazil vyvenčit toho čtyřnohého mazlíka. Když se vrátil stála jsem už ve spodním prádle před zrcadlem a dodělávala jsem si makeup. Plácl mě přes zadek a šel si chystat věci do práce. Než jsme opustili jeho byt, pozorně jsem se rozhlédla, jestli někde nezbyli důkazy o tom, že tu měl na návštěvě bývalou. Sponky, náušnice, hodinky, gumička, věci, co občas zapomínám, byly všechny na svém místě, a tak jsme za sebou zavřeli dveře a vyrazili k autu. Zastavili jsme u nádraží a bylo na čase se rozloučit. Pozdravila jsem ho a vystoupila z auta. Žádná pusa, žádný důkaz o tom co se u něj včera večer a dnes ráno dělo. Jen úsměv a poslední zamávání a vydala jsem se směrem k nástupišti. On se mezitím rozjel do práce, odkud odpoledne musel rychle jet poklidit byt než přijede jeho přítelkyně.

Survive and Recover From Infidelity: Keys to Making Good Decisions #infidelity #recovery
 

Me, myself and I

4. dubna 2020 v 17:53 | Open-minded girl |  Deep talks
Jak můžu chtít, aby mě měl někdo rád takovou jaká jsem, když už sama nevím jaká jsem. Tak dlouho jsem se snažila přizpůsobovat lidem kolem sebe, že jsem ztratila sama sebe. Už ani nevím, proč jsem se tak snažila. Asi jsem chtěla mít ty lidi kolem sebe. Možná se mi to povedlo, ale ve finále sama nevím jaká jsem, a tudíž mě nikdo z nich pořádně nezná.

Takže se ptám, kdo jsem já? A kdy jsem se vlastně na tý svojí cestě ztratila? Kdy jsem přestala chtít co chci, ale začala jsem chtít to, co ostatní? Spousta otázek, ale málo odpovědí. Poslední dny si uvědomuji, že vlastně nevím nic o sobě ani o tom, co chci. Přece tady nejsem jen tak, abych každý rok v jistý den oslavila další narozeniny a pak dalších 365 dní uteklo aniž bych něco udělala. Netvrdím, že změním svět, ale aspoň bych měla měnit svůj svět.

Dokončím tenhle zvláštně nepovedený semestr, kdy jsem fakticky byla ve škole asi v rámci tří týdnů a čeká mě poslední rok. Poslední rok bezstarostného studentského života. Pak to všechno skončí. Ztratím holky ze školy a vlastně možná i ty ostatní, co dokončí školu (ikdyž jinou než já) a posunonu se do další fáze jejich života. Oni vědí, co budou dělat a kde se budou ucházet o místo. Mají své partnery a cíle. Já mám budoucnost nejasnou. Kolik z nich v té mé budoucnosti ještě bude hrát nějakou roli? Možná zůstanu už opravdu sama, a proto bych se měla znát.

Měla bych přestat balancovat mezi hodnou a špatnou slečnou, která se čas od času ozve. Měla bych činit rozhodnutí, za kterými si budu stát. Měla bych žít dál bez ohledu na ostatní kolem mě. Měla bych spoustu věcí, ale jak se vrátit zpět k tomu mému já? A který hlas mám poslechnout? Poslední dny se snažím přiliš nekomunikovat s ostatními. Sociální sítě ignoruji. Nikomu nepíšu, a když už tak jedině kvůli projektům nebo věcem do školy. Nerozebírám své stavy ani stavy ostatních. Věnuji se sobě. Snažím se poslouchat, co to moje já vlastně říká, abych zjistila, kdo je ta holka, která na mě kouká v zrcadle.

Беспроигрышный вариант- поставить модель перед гримёрным или любым другим зеркалом!



Time to contemplate

2. dubna 2020 v 21:59 | Open-minded girl |  Deep talks
Nemohu to přiznat nikomu kolem sebe, protože to nedokážu přiznat ani sama sobě. Takže poslední dny přemýšlím, zda celou dobu jen lžu sama sobě a nebo je to aktuální izolací od světa. Je to těžká doba a na mě se to začíná podepisovat. Už pár týdnů jsem mimo dosah Prahy u svých rodičů. Nechodím ven, s nikým se nevídám a asi už to nezvládám sama.

V téhle době si asi nejvíc člověk uvědomuje, jak někoho potřebuje. Nebo alespoň já se poslední dny cítím hodně osamělá. Jak nechodím do práce a do školy a s nikým se nevídám, nutí mě to myslet na věci na které normálně nemám čas. Snažím se na ně nemít čas. Uvědomila jsem si, že za normálních okolností dělám všechno proto, abych byla dostatečně zaměstnaná a nezabývala se věcma z minulosti a tím co mě někde hluboko ve mě trápí. Ale teď jakoby všechno vyplulo na povrch a já mám moře času na to abych vzpomínala a trápila se tím, že jsem stále sama.

Takže někdo jako já, kdo nezvládá vztahy a je celou dobu v pohodě, tak se teď rozpadá. Bolí to. A nejde jen o to, že nemám přítele ke kterému bych se v noci přitulila a s kterým bych mohla mluvit. Dochází mi, že v životě mám teď spoustu lidí se kterými za normálních okolností trávím čas, ale ani jednomu z nich nejsem schopná napsat, jak moc teď nejsem v pohodě. Ani jednomu z nich nejsem schopná přiznat svoji slabost. Před nikým z nich nedokážu tuhle svoji smutnou stránku odkrýt a to je to, co mě nejvíc děsí. Takže poslední dny ignoruju většinu konverzací a vyhýbám se zprávám. Protože nedokážu být upřímná. Protože když to přiznám někomu, najednou to bude ještě skutečnější než to je teď.

Nedokážu se smířit s tím, že by to z mé strany všechno byla jen póza a lhala jsem všem a hlavně sobě. Že chlapy nepotřebuju? Že nejsem materiál na vztah? Možná to nejsou lži. Jen jsem chvílemi asi vážně přesvědčená o tom, že je to pro mě tak lepší a mám dost času na to abych našla toho, který mi srdce nezlomí. Mám v sobě teď dost zmatek a upřímně si moc nedovedu představit, jak budu pokračovat až všechno tohle skončí. Možná je to příležitost se nad tím zamyslet..

girl, water, and bed image
 


Without a plan

23. ledna 2020 v 16:30 | Open-minded girl |  Deep talks
Doteď jsem to měla snadné, ale příští rok už se asi vážně budu muset rozhodnout, co se životem. Mluvím o tom, že nemám plán. Nemám sen. Nemám od malička vizi vysněného povolání, pro které bych studovala školy a zdokonalovala se v odvětví, kam bych chtěla směřovat. Nevytvářím si ani představu, že do 26 let potkám toho pravého a po roce se k sobě nastěhujeme, do dalších dvou let bude svatba a nejdéle do třiceti budu těhotná.

Tohle prostě nejsem já. Znám hodně takových, kteří to takhle nalajnované mají a tvoří si budoucnost už roky dopředu. Lidi, kteří mají své sny a stanovují si postupné cíle, kterými se k nim přibližují. Já věděla jen to, že vystuduju vysokou školu. Po gymplu, kde se mi dostalo všeobecného vzdělání, jsem si opět hledala školu, kde bych nebyla příliš oborově vyhrazená. Už studuji inženýrké studium v ekonomickém zaměření a příští rok bych měla školu dodělat, jenže co dál?

Často dostávám otázky, co ze mě bude až vystuduji nebo, co chci potom dělat? Mojí odpovědí je většinou, poněkud zneklidňující, Nevím. Ve chvíli, kdy takto odpovím, sama na moment zapochybuji o svém životě. Hlavou mi proběhne myšlenka: Co sakra budu dělat? A začnu poněkud panikařit, že vlastně netuším, co se stane až mi příští rok dá děkan do ruky diplom a já se definitivně rozloučím s rolí studentky.

Pravda je taková, že mě opravdu budoucnost děsí. A nemám žádný plán. Nadruhou stranu mě ta představa i uklidňuje. Znamená to, že nemám danou dobu, dokdy musím něco stihnout. Nemohu se ani zklamat, že se mi to nepodaří a propadnout depresi, že jsem to nezvládla nebo se muset vzdát svého snu. Znamená to, že mám možnost teprve přijít na to, co chci. A nejsem nijak limitovaná časem. Můžu to objevit úplně náhodou, protože nemám cíle, které bych musela plnit na cestě za svým snem. Možná strávím dva roky něčím, co nebudu chtít dělat, ale budu mít možnost na to postupně přicházet. A to se mi líbí a vlastně se na to docela těším.

study, coffee, and book image

2020! Kdy se to stalo?

16. ledna 2020 v 22:15 | Open-minded girl |  Present and future
Ohňostrojema začal a ohňostrojema skončil zatracenej a dlouhej rok 2019. Ano, uvědomuji si, že je polovina ledna za námi, ale upřímně je to, jak když jsem se teprve probrala nebo možná ještě stále spím. Silvestr jsem klasicky neslavila, tudíž nějaký přechod do Nového roku u mě vlastně ještě nenastal. Možná to je důvod, proč mi nepřijde, že by se něco změnilo a že bych měla začít měnit svůj život protože je leden. Ano, je leden, no a? Za chvíli je únor a kdo to vlastně sleduje. To měla být sarkastická poznámka na všechny co si dávají předsevzetí.

Pokud bych si já dávala předsevzetí, rozhodně by tam patřilo něco typu: Vrátit se ke psaní. Občas mi to chybí. Občas mě dokonce napadne samovolně téma na článek. Ale než se dostanu k notebooku, tak je nápad pryč a slova najednou nepasují k sobě, když se pokouším něco naťukat do klávesnice. To proto tenhle článek vypadá jako snůžka keců (nezdá se to jen tobě).

Nebudu dělat shrnutí posledního roku. Sama totiž nevim jestli ho považuji za dobrý nebo špatný rok. Dodělala jsem studium, byla na dvou dovolených s kamarádkami, poznala spoustu nových lidí. Nadruhou stranu, co se těch chlapů týče, to byla jedna katastrofa za druhou. Uznávám, mám spoustu historek na vyprávění, ale achmůjbože ztrácím víru, že existuje ještě normální mužský. Tak jo, shrnula jsem rok 2019...

Ve svým abstinenčním období (co se chlapů týče) stále pokračuji. Na mě už je to vážně dlouho. Nebo možná trvalo jen dlouho, to jak jsem to předtím vedla. Tak jako tak, uplynula dost dlouhá doba a já se rozhodla, že si zjistím, zda mě mé nerozvážné chování loňského roku nepřivedlo do maléru. Šla jsem na testy. Bohudík vše negativní a jsem dokonale zdravá (psychickou stránku nezkoumali). Rozhodně už ten mučivý pocit před čekárnou než vám sdělí výsledky už nechci zažít. Aspoň v něčem jsem se z minulého roku snad ponaučila. No.. uvidíme.

Bye bye 2019. Hello 2020.

2020, happy new year, and january image

Blázni snídají dvakrát

16. října 2019 v 9:19 | Open-minded girl |  Present and future
Začalo to jako obyčejný ráno. V 7 hodin zazvonil budík a já se snažila ten otravný zvuk, co nejrychleji vypnout. Vstala jsem, nahmatala svůj růžový župan a po cestě na záchod jsem si rozsvítila v kuchyni. Zalila jsem müsli mlékem a sedla si ke stolu probouzejíc k životu svůj mobil zapnutím wifi.

Prošla jsem příchozí zprávy na messengeru a komentáře na svoje včerejší stories z fitka na instagramu. Rychle jsem do sebe hodila celou, ztěží by se dalo říct, snídani a šla jsem se chystat. Přiznávám, nejvíc času ráno strávím v koupelně. Čistění pleti, vyčistit zuby, namalovat se, učesat, však to znáte. Pak vybrat něco na sebe. Přeházet věci z jedné kabelky do druhé a je pomalu čas vyrazit.

Škola mi začínala v 8:45 takže jsem šla na tramvaj v 8. Ujela jsem jednu stanici a začala scházet schody do metra. Chvilku jsem čekala a pak moje souprava přijela. Nastoupila jsem a sedla si s mobilem v ruce. Otevřela jsem Google kalendář, který teď používám místo diáře a koukám na dnešní den, abych zjistila do který učebny budu mít po příjezdu namířeno. Metro se rozjelo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem si spletla dny a dnes mi začíná škola až v 10:30.

Zatímco si v duchu nadávám za to, že jsem mohla v klidu ještě ležet v posteli a že mám dvě a půl hodiny zbytečného času, zvažuju své možnosti. Už se mi nevyplatí vystoupit a jet zpět na byt, kde bych měla tak hodinu a půl času. Jít spát už stejně nemá cenu. Takže zůstávám sedět a v tom mě to napadne. Nechci sedět dvě hodiny dopředu ve škole. Takže ve svý stanici vystupuju z metra a místo na autobus směr škola, se vydávám do Starbucksu na rohu.

Takže zdravím všechny z rohového stolku, kde popíjím své Mocha Praline Macchiato a dojídám svůj slaný croissant se šunkou a sýrem. Kdybych se včera večer rozhodla ověřit si jaký mě dnes čeká den, čekalo by mě stejně otrávené ráno, jako při zazvonění budíku. Ale takhle jsem měla možnost udělat si své oblíbené líné ráno s dobrou snídaní a ještě navíc jsem konečně našla čas zase psát. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. A ano, možná by se mi hodilo více spánku, ale nezbývalo než z té nešťastné situace vytěžit maximum a to se mi povedlo. Takže si tu ještě hodinu posedím a pak pojedu s úsměvem na tváři do školy.

Happy Wednesday everyone!

girl, coffee, and vintage image

Autumn refresh

25. září 2019 v 7:15 | Open-minded girl |  Love life
Je na čase uzavřít rozverné léto a celých těhle dvanáct měsíců od loňského září. Před rokem touhle dobou si Bezcitný našel slečnu a naše porozchodové přátelství s výhodama se zmenšilo jen na přátelství, nebo něco tomu podobné. Každopádně jsem přišla o výhody a se stěhováním do Prahy jsem potřebovala najít nového kamaráda nebo někoho, kdo by mě uspokojil.

Uplynul rok a já za tu dobu poznala několik mužů, vyskytla se v několika bytech a užila si několik sexuálních zážitků. Ale je na čase se na chvíli zastavit. Potřebuji pauzu. Vždyť jenom za prázdniny to byl George, Motorkář, Lucas a Svalovec. Taky jsem se, snad už konečně nadobro, zbavila Bodyguarda a zkrátka už potřebuji tuhle celou roční kapitolu uzavřít. Symbolicky to připadlo na začátek podzimu.

Ještě než jsem se rozhodla zahájit svoji pauzu, jsem se po návratu ze Španělska sešla s Bezcitným. Před pár týdny se rozešel se svojí slečnou a ikdyž to nebylo úplně plánované, skončili jsme v jeho nové posteli. Tak jako před rokem v září jsem to uzavřela s ním a začala vyhledávat společnost jiných, teď on zase uzavřel tohle období, abych mohla být chvíli sama.

Takže jaký je plán? Aktuálně jsem skončila všechny úlety a uzavřela snad všechno neuzavřené. Nebudu nikomu z nich psát a nebudu hledat nikoho nového. Seznamovací appka je zase jednou odstraněna z mého mobilu. Že bych měla příliš volného času se nebojím, protože jsem pořád v práci a navíc od příštího týdne mě čeká návrat do školy. Ale kdyby se přece jen volno našlo, tak bych se ráda prošla po Praze, zašla do kavárny nebo jen tak sama si udělala chvilku pro sebe. Vždyť je tu podzim konečně!

Neumím přestat flirtovat a potencionálně nehodnotit téměř každého pohledného chlapa, který projde kolem. Jen říkám, že nehledám. Nikoho nutně nekontaktuju a nesnažím se seznámit. Jestli se něco stane, stane se, ale nic neočekávám a nic si neslibuju. Prostě zase chvíli dýchám a chci najít cestu sama k sobě.

autumn, fall, and girl image

Svaly nejsou všechno

24. září 2019 v 11:35 | Open-minded girl |  Love life
Asi začnu věřit tomu, že chlapi, kteří na sobě pracují si díky svalům něco kompenzují, aneb jak mě Svalovec těžce zklamal. Po našem rande, o kterým jsem tu básnila minule, jsme se sešli ještě v pátek před mým odjezdem do Španělska. Ukázalo se, že jsem se na úvodní schůzce bavila asi jen díky množství drinků, které do mě nalil. Takže při druhé schůzce jsem se bavila o dost méně, protože alkohol v ní bohužel nehrál žádnou roli.

Byla jsem totiž pozvána k němu na film. To, že se na film dívat nebudeme bylo nám oboum jasný a já jsem s tím k němu jela, ale to jsem ještě nevěděla, že první schůzka byla jen tequilové opojení a jinak mě Svalovec nemá vůbec čím mile překvapit.

Když jsem překonala ty prázdné řeči a koukala na film, v hlavě jsem si říkala, že s tím jaký má tělo si to aspoň užiju. No bohužel i v tomhle jsem se spletla. Možná má pěkný tělo a dobře vypadá, ale to co má v trenkách, nebo spíš nemá, pro mě bylo velké zklamání. V tý chvíli mi bylo už jasný, že já si to teda rozhodně ani neužiju.

No byl to fakt děs. Na žebříčku mých sexuálních zážitků se rozhodně řadí k těm nejhorším. Může si konkurovat s Gentlemanem a Lennym. Ironie, že všichni tři mají společný dvě věci - svaly a malej penis. Moje tři nejhorší sexuální zážitky a mají společný tyhle dvě věci. Náhoda? Nemyslím si.

Když bylo po všem, tak jsem chtěla co nejrychleji zmizet. Doprovodil mě na metro a já odjela, narozdíl od něj s myšlenkou, že se vidíme naposledy. Bohužel ve chvíli, kdy jsem vystupovala, tak mi to došlo. Hodinky. Nechala jsem je u něj na stole. Ačkoliv nebyly nějak drahý nebo oblíbený, bylo mi líto mu je nechat. No donutila jsem se k setkání a předání hodinek až po Španělsku. Vybrala jsem takovou dobu, abych neměla čas jít k němu, takže půl hodinu před prací jsem se s ním sešla. Myslela jsem, že dáme aspoň kafe, ale nakonec jsme se jen prošli. A ano ta půl hodina bohatě stačila, abych věděla, že to už je opravdu naposledy.


boy, man, and bed image

Tequila Sunday se Svalovcem

2. září 2019 v 17:49 | Open-minded girl |  Love life
Ačkoliv se pořád vídám a užívám si s Motorkářem, zapla jsem před týdnem zase svoji seznamovací aplikaci. Už jsme spolu byli třikrát, pokaždé v jiném hotelu a sex je pořád skvělý, ale nějak nechci, aby to vypadalo, že to může někam směřovat. A zkrátka klasicky jsme překročili limit nocí.

Nicméně jsem se po zprávách seznámila s novým objevem, říkejme mu Svalovec. Je celkem dost namakanej, protože kromě ochranky atak dělá občas i osobního trenéra, no a zkrátka to na něj sedí. Tak jsme si pár dní psali a naplánovali si sraz na neděli. Chtěl jít na drink, protože ačkoliv normálně moc nepije, chtěl oslavit, že druhý den začínal v nové práci. A já ačkoliv jsem ráno vstávala do práce a navíc propila páteční noc, kdy jsem se doplazila domů v sobotu v 7 ráno, jsem si řekla, že jeden dva drinky zvládnu.

Sešli jsme se před šestou. Chtěl zajít do jednoho baru na Andělu, ale tam otevírali až kolem osmý, tak jsme šli do podniku naproti přes ulici, protože celkem dost pršelo. Byl to docela moderně zařízený bar a kromě blonďaté barmanky, tam nikdo nebyl. Objednali jsme barevnej drink nesoucí název Tequila Sunrise a dali se do klasické poznávací řeči. Myslela jsem, že zhruba takhle naše nedělní popíjení bude vypadat, ale on pak objednal sixpack bouchaný tequili. Došlo mi to až ve chvíli, kdy před nás barmanka začala skládat šest skleniček stříbrný se spritem. Od jistý doby, právě díky bouchaný, jsem nemohla stříbrnou ani cítit, ale řekla jsem si, že to dám. No a dala jsem. Za chvíli jsme to do sebe kopli a nálada začala být veselejší.

Po dopití jsme se přesunuli do původně plánovaného baru. Svalovec tam znal barmana, takže jsme podle mě panáky vůbec neplatili. Tam jsme přešli na zlatou. Zase každý tři panáky. Bylo to tam super. Opět jsme byly téměř sami. Kdo taky chodí v neděli, a navíc takhle brzo, pít. Ještě nějaký dva míchaný koktejly jsme měli a s tím vším jsme si zvládli zahrát ještě fotbálek.

Byl to super večer. Svalovec teda umí líbat. Pak jsme si šli na chvíli ještě sednout do parku, kde jsme se zrovna mravně nechovali. Myslela jsem, že vrchol gentlemana je když slečně zavolá taxi. On to vylepšil. Jel autobusem semnou, protože odmítal, že by mě nechal jet samotnou a z moji zastavky si pro sebe zavolal taxi. Hodně si tím prodloužil cestu, ale stejně to udělal. Vážně hodně povedený rande! Už se těším až ho znovu uvidím, doufám, že to stihnu ještě než v pátek odjedu do Španělska.

love, tequila, and alcohol image

Bus stop

26. srpna 2019 v 8:47 | Open-minded girl |  Love life
Byl pátek a já jsem odjela k našim mimo Prahu. Když už jsem tam měla trávit víkend, dohodla jsem se s kamarádem, že se po dlouhé době večer sejdeme na pokec. Byl to Lucas a měli jsme se sejít až v devět večer. Je to už dlouho co jsme spolu po zprávách začali flirtovat a psát si erotický fantazie, ale nikdy to nikam nedošlo, protože byl zadanej.

Přijel pro mě až v deset a vypadal hrozně. Velké množství práce a stres se na něm podepisují jak duševně tak fyzicky. Vyjeli jsme a on si začal klasicky stěžovat. V tu chvíli jsem v duchu vymazala veškeré představy o tom, že tentokrát by naše schůzka mohla dopadnout jinak. Prostě jsem tam byla a jen poslouchala, jak hrozně se v životě má. Na pár okamžiků jsem si dokonce říkala, že jsem měla raději zůstat doma a dát si skleničku bílého.

Neměli jsme danej cíl cesty a tak to najednou z ničeho nic Lucas zaparkoval u autobusové zastávky na kraji silnice. Byla to taková ta klasická budka a kolem nikde nic. Vystoupili jsme a on otevřel okýnko, abysme mohli poslouchat devadesátkové hity z rádia. Byla tam hrozná tma, protože kolem nebyly žádné lampy. On se posadil na lavičku v té budce a já postávala u něj. Najednou přešel ze stěžování k tématu naší dohody. Jak tak flirtujeme po zprávách, tak teď když jsme se domlouvali, že se sejdeme, tak měl zase spoustu řečí, co všechno bysme mohli. Tyhle řeči měl pokaždé, ale nikdy naživo to nedokázal. Nebudu vysvětlovat celou dohodu, ale pokud on by splnil svou část, tak já se měla svléknout a ukázat mu prsa. Pochopitelně jsem nečekala, že by na to mohlo dojít, natož po prvních minutách našeho setkání.

Ale Lucas mě překvapil a svou část dohody dodržel a tudíž vyžadoval dodržení mojí. Nevím ani kde se to ve mě vzalo. Možná jsem byla zvědavá, jestli se zvládne dál ovládat ikdyž uvidí moje tělo. Možná jsem chtěla slyšet jak moc se mu líbím. A možná mi bylo prostě všechno jedno. Nebylo to zas až tak veřejný místo. Ačkoliv sem tam projelo kolem nějaké auto, jeli vždy ve velké rychlosti, tudíž než by zaregistrovali, co se děje na zastávce byly by už pryč. A navíc nás částěčně krylo jeho auto, které nechal přímo před zastávkou. Takže jsem se začala svlíkat.

Nejdřív svetr a pak tričko. Řekla jsem, že podprsenku sundám až pojede auto a trochu nás osvítí, aby vůbec něco viděl. No jak už to tak bývá, nakonec mi postupně sundal jeansy, kalhotky a pak i svoje kalhoty. Dlouho s tím bojoval, ale vzhledem k tomu, že měl v kapse připravenej kondom, tak to nebylo náhlé rozhodnutí a když nastupoval do auta, tak s touhle variantou počítal. Bylo to hodně vzrušující rozdávat si to takhle uprostřed silnice, kde jezdili auta a mohl nás někdo vidět. Nejsem úplně ten typ, ale asi mě uklidňovalo to, že pokud by někdo u nás nezastavil, tak si nás skoro nemůže všimnout nebo nás zaregistruje a hned je pryč, než si stačí uvědomit, co vlastně viděl.

Po všech těch dlouhých konverzacích a provokování, jsem byla nakonec docela zklamaná. Ne že by byl špatnej, na to jaký byly, díky vybranému místu podmínky, si vedl dobře a ruce měl teda sakra šikovný, ale chybělo mi víc líbání. Možná se držel zpátky nebo nevím čím to bylo. Každopadně i přes nedostatek vášně jsem si to užila, ikdyž cesta zpět byla poněkud napjatá. Pro mě to nic neznamenalo, ale jemu to možná přidalo na stresu, těžko říct. Nadruhou stranu vím, že byl připravenej, takže to nebylo, že bych ho svedla, ale vybral si to sám ve chvíli, kdy nasedl do auta a jel ke mě.

aesthetic, alone, and grunge image

Nepoučitelná

23. srpna 2019 v 14:05 | Open-minded girl |  Deep talks
Jak už jsem si o sobě myslela, že některé věci vím a znám, že jsem dost poučená minulostí a jsem v životě realista, zase se jednou někomu podařilo mě vyvést z omylu. Ocitla jsem se zase někde v těch výšinách a čekal mě tvrdý dopad, který mě ovšem rychle probral a vrátil nohama na zem. A i přes ten pád se momentálně cítím lehčí než v jakýkoliv jiný den v posledních třech měsících.

Stále tomu nemohu uvěřit. Ikdyž mi to všichni říkali, já jsem neposlouchala. Ačkoliv o sobě furt tvrdím, že si k sobě nikoho snadno nepustím a nevěřím každému, zase jsem se jednou spletla. V duchu jsem se pořád snažila vysvětlovat si naprosto očividnou pravdu jinak a vymýšlela jsem si nepravděpodobné scénáře, které obhajovali daného člověka a situace, které nastali.

Teď když si to přehrávám zpětně v hlavě cítím se hloupě a směju se sama sobě. Pravda bila do očí a já zaslepená vírou v něco neexistujícího, jsem ji neúprosně ignorovala. Chtěla jsem věřit, že to všechno je jinak. Kdo by to řekl, že tohle se mi můžeš stát. Bohužel, nebo naštěstí mé prozření bylo opravdu nezpochybnitelné. Hodně mi to usnadnil, když mi dal najevo svou pravou tvář a to už nikdy nemůže vzít zpátky.

Měla bych se cítit zklamaná, zneužitá či ublížená. Namísto toho se mi vlastně ulevilo. Usmívám se. Celé týdny řešení, jak co bylo a čemu věřit, jsou teď vyjasněny. Jako vždycky to samozřejmě bylo to vysvětlení, co se celou dobu nabízelo. Na jednu stranu jsem vlastně ráda, že jsem si dovolila po dlouhé době tu chvilku naivity. Aspoň vím, že jsem na lásku úplně nezanevřela. Nadruhou stranu jsem se opět přesvědčila o tom, že nikdy nesmím dovolit, abych se někomu podřizovala a nebo se kvůli někomu měnila. Vždycky musím být první já. Zase jedna cenná lekce, ale pokud měla utvrdit moje přesvědčení, tak stála za to!

girl, summer, and hair image

Hasta la vista en españa

21. srpna 2019 v 17:26 | Open-minded girl |  Present and future
Za dva týdny už budu zase balit kufr a připravovat se na další cestování. Tentokrát mě bude čekat návštěva Španělska. Už teď se nemůžu dočkat. Jedu s kurzem od školy, ale především jedu se svojí kámoškou. Už jsme to plánovali loni, ale to bohužel nevyšlo, takže jsme si udělali radost letos. Čeká nás týden na pláži, potápění, cvičení, návštěva Barcelony a jiných míst a taky se bude hodně pít. Jak jsem řekla, je to kurz od školy, takže v překladu to znamená "Připravte si játra, tohle bude jízda!"

Původně jsem se docela bála té 24hodinové cesty autobusem, ale po červencovém cestování do Chorvatska jsem s tím víceméně smířená a nevidím v tom problém. Tam jsem nevěděla do čeho jdu, takže jsem čekala to nejhorší, ale nakonec jsem cestu zvládla bez větších potíží. Takže zvládnu i těhle 24 hodin tam a pak zpět.

Doufám, že se sejdeme dobrá parta a celej týden si užijeme. Potřebuju se zase pořádně zrelaxovat a pobavit. Jsem teď pořád v práci. Nechci si na to stěžovat, protože stokrát horší je když jsem na bytě sama a nemám co dělat, ale přece jenom se už moc těším na další týden u moře a poznávání nových míst.

Už se vidím jak cestuju po Barceloně nebo jak se kolem mých kotníků opět rozlije moře. Až kolem sebe uslyším cizí řeč a poznám nové lidi. Už teď se nemůžu dočkat až zase zmizím ze své každodenní reality do nového a nepoznaného. Chtěla bych se odvážit ochutnat pravé španělské speciality a možná se naučím i pár základních frází. Prostě mám v plánu vypnout a splynout v přítomném okamžiku, odreagovat se a načerpat novou energii před návratem do školy. Pít a žít. Takže kdybyste mě v druhém zářijovém týdnu hledali budu pravděpodobně sedět s knížkou a skleničkou v ruce na pláži pod španělskými palmami. Adios!

Barcelona, friends, and beach image





Room n. 805

16. srpna 2019 v 9:22 | Open-minded girl |  Love life
Po vyjížďce na motorce minulý týden jsem se s Motorkářem dohodla, že se znovu uvidíme. Tentokrát za jasným účelem. Jediný problém byl v tom ke komu jít. Já si k sobě na byt chlapy nevodím. Zaprvé kvůli spolubydlícím, zadruhé mám jen malej pokoj a za třetí z principu. A on má momentálně v bytě svojí máti, takže to taky nešlo. Problém vyřešil se slovy, že využijeme hotel. On očividně zrovna peníze příliš neřeší a tak jsem si řekla, proč vlastně ne. Takže jsme se dohodli, že s ním strávím úterní noc.

Po práci mě vyzvedl a jeli jsme do jednoho hotelu v Praze, trochu dál od centra. Víceméně jsem si připadala jako na dovolené, protože v hotelu byli snad jenom cizinci a dokonce i na recepci někteří vůbec česky nemluvili. Původně bylo v plánu, že využijeme bazén nebo něco podnikneme, ale z plánu rychle sešlo, když jsme dorazili na pokoj.

Pokoj jsem já toho dne už neopustila a on jen když šel ven kouřit nebo nám pro objednané jídlo. Většinu času jsme strávili v posteli. Nemusím tu asi vysvětlovat jakou činností jsme se zabývali, ale i jsme stihli nějaký filmy. Tuším, že teda ani jeden jsem neviděla celej, ale komu to vadí? Užila jsem si to. Vážně jsem zase na chvíli zapomněla na realitu.

Možná je to snazší, protože o něm nikdo z mých blízkých neví. Důvodem je asi to, že to nechci vysvětlovat. Nemám v plánu to brát vážně. A taky je o dost starší. Na něm to teda vůbec není vidět, myslela jsem, že mu bude tak ke třiceti maximálně. Takže mě překvapil když jsem zjistila, že je mu ještě o trochu více. Nadruhou stranu mě to nějak asi nevadí. Nic to nemění a nikomu to neubližuje, tak proč se trochu nepobavit?

girl, bed, and luxury image

First time on a motorcycle

9. srpna 2019 v 14:59 | Open-minded girl |  Present and future
Vždycky jsem to chtěla zkusit a měla jsem to na pomyslném TO DO LISTu. Projet se na motorce. Nedávno jsem se vsadila s jedním mužem co znám. Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi sázky, nicméně když on prohrál měla jsem slíbeno, že mě sveze na motorce. On, říkejme mu Motorkář, sázku prohrál a tak jsme se dohodly na včerejší den, na jízdu.

Sice jsem o tom snila, ale jakmile to bylo na dosah, dostala jsem strach. Najednou jsem si víc uvědomovala, co jízda na motorce představuje za riziko. Zaprvé Motorkáře zas až tolik neznám, ale nadruhou stranu jsem věděla, že řídí celou věčnost a je to asi nejzkušenější řidič, co bych mohla mít. Ale stejně mi najednou připadalo, že je to šíleně nebezpečný. Sedíte na tom kusu seskládaných součástek a nejste ničím chráněni. Držet se můžete jen řidiče, takže teoreticky můžete velice snadno spadnout. Další věc je to naklánění v zatáčkách, vždyť se ta motorka hrozně překlápí. No docela jsem se toho v ten čtvrtek ráno děsila.

Odpoledne mě vyzvednul na smluveném místě v Praze. Nic moc jsme neřešili, dal mi helmu a chtěl abych si nasedla. Strach, který ze mě během dne opadl, se vrátil jakmile jsem si za něj sedla a motor naskočil. Mojí jedinou možností bylo Motorkáře chytit a nepustit. V plánu bylo dostat se, co nejrychleji z Prahy a jet směr Mělník a projet Kokořínsko.

Po cestě jsem se snažila zvyknout na jízdu, jak se držet při brždění a jak se hýbat s motorkou. Řeknu vám je to něco nepředstavitelnýho, to prostě musíte zažít. U Mělníka jsme dali pauzu a ptal se mě jestli všechno v pohodě. Tam jsem ještě byla docela vykulená, ale musím říct, že jsem se s ním vážně nebála. Jízda jako spolujezdec je asi hodně o důvěře v řidiče. A já se rozhodla mu naprosto věřit. Na Kokořínsku se jelo nádherně, projíždět ty lesy a vidět tolik věcí. Úžasný. Při cestě zpátky jsem už byla úplně ve svém živlu a naprosto si jízdu užívala. Instinktivně už jsem věděla, jak se přidržet při brždění a kdy se při zrychlení chytit řidiče. Stravili jsme spolu asi pět hodin a ke mě jsme jeli při západu slunce. Bylo to skvělý. Člověk při tom zapomněl na všechno ostatní. Bylo prostě jen teď.

Nejvíc jsme jeli asi rychlostí 220 km/h a netvrdím, že to bylo úplně nejlepší, protože to jsem se musela opravdu hodně držet, ale rychle jsem si zvykla i na sklápění v zatáčkách a celkově to byl naprosto skvělý zážitek. Nevlezla bych na to s každým, ale on si získal moji plnou důvěru, alespoň co se společné jízdy týká a říkal, že si to brzo zopakujeme. Takže se už moc těším až najdeme společné volno a bude pěkné počasí, abysme zase vyrazili na silnici.

couple, ariana grande, and sunset image



Run baby run

4. srpna 2019 v 11:17 | Open-minded girl |  Present and future
Už je to tak. Nemožné se stalo možným. Někdo jako já se opravdu dokopal k tomu, že začne běhat. Pokusy už tady byly, když jsme s K. na jaře párkrát byly spolu, ale řekněme, že to mě od toho snad ještě víc odradilo. Byla jsem fakt pomalá a akorát jsem ji zdržovala a to bylo dost demotivující. Dále také ze zdravotních důvodů jsem i běhání na pásu v posilovně omezila na zahřívacích pět minut před tréninkem. Takže co se změnilo?

Stalo se to v neděli. Jela jsem vlakem domů od našich a jelikož cesta do Prahy není na pět minut, nějak mě to donutilo se zamyslet. Ani už nevím čím to bylo, možná že sluníčko za oknem krásně svítilo, a byl prostě ideální den na to si jít zaběhat? Nevím už. Ale už ve vlaku jsem se rozhodla, že jakmile dojedu na byt, tak prostě půjdu. Bez výmluv. Bez dalšího rozmýšlení. To víte, že ve chvíli, kdy jsem opravdu na ten byt dorazila se mi nikam takhle večer najednou už nechtělo a nezdálo se to jako tak dobrý nápad. Ale jednou jsem se už rozhodla. Řekla jsem si, že mě to nezabije a vážně jsem se převlíkla a vydala se k nám do běžeckýho parku. Ve skutečnosti to žádný vyloženě běžecký park není, ale klidně by se mu tak mohlo říkat, protože se tam chodí hodně běhat. Dokonce maraton z filmu Ženy v běhu se točil přesně v tomhle parku.

Bylo to hrozný. Fakt utrpení. Dala jsem si za cíl uběhnout 2 km. Myslím 2 km fakt běh, takže mezitím si to pauzovat a třeba chodit, ale v aplikaci si to taky pozastavit a celkem vážně 2 km uběhnout. Myslela jsem, že umřu, takže myšlenka, že mě to nezabije možná nebyla úplně vhodná. K mému překvapení jsem to nakonec přežila, ale chvíli to nevypadalo a dokonce jsem to chtěla vzdát. Ano. Blbý dva kilometry. Nadruhou stranu, když se někdo jako já, kdo nesnášel běhy už na střední, kdo neumí dobře dýchat a špatně našlapuje, rozhodne běhat, asi není rozhodující, co ve skutečnosti uběhne. A hlavně každý někde začínal. Ti co teď běhají závody, taky museli někdy začít s běháním těch dvou kilometrů ne? Asi neměli takový problémy jako já, ale já zas nadruhou stranu nemám v plánu uběhnout maraton.

Řekla jsem si, že půjdu běhat ob den. Což znamená, že jsem pak byla v úterý, ve čtvrtek a včera v sobotu. V úterý jsem šla dokonce v půl jedenácté večer, protože dřív jsem se domů prostě nedostala, ale nevynechala jsem! Nejmíň se mi asi chtělo ve čtvrtek. To jsem se musela hodně nutit, ale řekla jsem si, že když vynechám jednou, nepůjdu už nikdy. A víte co? Čtvrteční běh byl zatím ze všech nejlepší. Po neděli jsem už do běžeckýho parku nechodila, protože to nemělo na ty moje dva kilometry cenu. Takže jsem běhala ve svý ulici. Přesně od mého domu je to kilometr na druhý konec ulice. Takže tam a zpět je teď moje rutina ob den.

Včera už jsem cestu tam, tedy jeden kilometr, dala bez přestávky. Je skvělý, že už teď můžu říct, že jsem se zlepšila. Na nějaký časy apod si ještě hrát nemůžu, ale za mě je to pokrok a to je podstatný. Že mě to motivuje a že vím, že příští týden bych si možná mohla přidat další kilometr. Uvidím, jak to půjde v pondělí. Netvrdím, že mi to běhá samo a užívám si to. V týhle fázi zatím nejsem. Nadruhou stranu teď spíš věřím, že se do tý fáze můžu dopracovat. Nebudu lhát, že mi včera málem neupadly nohy a nebolely mě kolena ještě když jsem šla spát. Ale dneska jsem v pohodě, takže to za to stojí. Hlavně za ten pocit, že jste se překonaly. Takže hodlám pokračovat. A pokud mě neskolí nějaká nemoc nebo nebude závažný důvod vynechat, tak se obden donutím večer vyběhnout!

fitness, motivation, and fit image


Bolí vás srdce?

29. července 2019 v 15:14 | Open-minded girl |  Deep talks
Když jsem to někomu vyprávěla, tak mi nevěřil. Myslel si, že to myslím metaforicky, ale nepokládal za možné, že by mě srdce z nešťastné lásky mohlo opravdu fyzicky bolet. Psalo o tom mnoho básníků a autorů. Všichni psali, že zlomené srdce bolí, ale je to skutečně možné?

Ať to zní jakkoliv poeticky či přehnaně, ta bolest je skutečná. Sama bych tomu nevěřila, že při jediné myšlence nebo pocitu vás opravdu může zabolet někde hluboko v levé části hrudníku, ale poznala jsem to. Ve špatném období, kdy jsem ztratila veškerou víru v lásku a naději v to, že si já někdy nějakou zasloužím, jsem to opravdu cítila. Svíravý pocit, při kterém máte pocit, že vás vlastně bolí celá duše, celý člověk. Pohlcuje vás to a stahuje ke dnu. Jakoby uvnitř v těle nějaká neviditelná síla drtila ve svých rukách ten orgán lásky.

Kdyby vás v té chvíli někdo zranil napovrchu, například bodl nebo řízl nožem, možná by ta bolest na chvíli ustoupila, protože mozek by se zaměřil na nový zdroj. Možná proto se lidé v depresích uchylují k sebepoškozování. Vnitřní bolest vymění za tu vnější. Za skutečnější, která se dá přelepit náplastí nebo zavázat obvazem, narozdíl od té vnitřní na kterou žádný lék není. Tahle bolest se prostě musí jen přetrpět, ačkoliv nás provází na každém kroku. Tu zahojí jen čas. Proto nešťastní lidé pijí a berou drogy, aby na chvíli nemuseli myslet na to, jak moc je to trápí a jak jim to ubližuje. .

Já to vyřešila jinak. Už jsem tu bolest nedokázala snášet. Bylo to na mě příliš. A tak jsem ji pohřbila. Někde hluboko uvnitř, bolest a celé své srdce. Ani nevím jestli tam ještě je. Jestli jsem schopná milovat, protože se občas cítím tak prázdná. Kdykoliv se ke mě někdo přiblíží, dostanu strach. Snažím se ho pustit k sobě blíž, ale najednou dostanu pocit, že je to špatně. Že to nedokážu. Nemůžu si ho pustit dovnitř, kde je tolik bolesti. Pokud bych mu to dovolila, mohl by toho využít. Použít to proti mě. Ublížit mi a já bych zase cítila, jak mi rvou srdce z těla. Nejsem na to připravená a nevím jestli někdy budu schopná riskovat, že se ten pocit vrátí.

friends, drunk, and broken image


On a meadow

26. července 2019 v 11:06 | Open-minded girl |  Love life
Byla středa. Rozhodla jsem se znovu sejít s Jirkou z úterý. Opět mě vyzvedl po práci. Tentokrát mi donesl i květinu, což mě docela mile překvapilo. Červenou gerberu. Zajeli jsme na lehkou večeři a pak byla v plánu projížďka. Někde se zase projít a pak najít soukromnější místo. . .

Netuším opět kam mě unesl, ale rozhodně jsme odjeli z Prahy. Zjistila jsem, že máme podobný hudební vkus, takže jsme střídavě pouštěli výběr z našich playlistů v rádiu. Přesně tohle miluju. Cestovat jako spolujezdec neznámo kam. Sledovat krajinu kolem a poslouchat dobrou hudbu. Na nic nemyslet. Nic neřešit.

Nejdřív jsme se prošli v nějakém lese, kde jsme stihli u vody západ slunce. Chvíli jsme tam strávili na lavičce. On by klidně šel rovnou na věc, ale ikdyž jsme byli docela vysoko na kopci, uprostřed lesa, pořád se mi to dost soukromé nezdálo. Na důkaz toho tam prošel po chvíli jeden pejskař. Takže jsme opustili lavičku i les a zase jsme se rozjeli neznámo kam.

Nakonec jsme si vyhlídli jednu louku uprostřed lesa. Dalo se tam vjet autem, takže jsme odbočili ze silnice do travin a doufali, že někde auto neuvízne a bude schopno se později dostat zpět na silnici.

Sex v trávě, ikdyž na dece, má bohužel dost nevýhod. Zima teda nebyla, ale i tak to není nejpohodlnější. Pohodlí jsem schopná do určité míry obětovat. Bohužel tam lítalo dost komárů a různých mušek, vzhledem k tomu, že jsme byly u auta které svítilo. Já bych to ještě nějak překousla, ale Jirku to celkem rozptylovalo, takže druhé kolo bylo na zadní sedačce v autě.

Byl to dobře strávený středeční večer. Po cestě zpátky, kdy Jirka řídil a druhou rukou si hrál s tou mojí, jsem ale zase měla ten svůj pocit. Že to není dobře. Že to nedokážu brát vážně. Že nic cítit nedokážu. Těžko říct, co to semnou je a jak tohle dopadne. Odvezl mě domů a já jsem šla po krátký sprše spát.

boy, car, and meadow image

Night swimming with bartenders

25. července 2019 v 15:03 | Open-minded girl |  Present and future
Točila jsem se po parketu, ruce svobodně rozpažené do prostoru a rudé šaty vlály zamnou. V celým vesmíru jsem byla teď jen já a nějaká písnička z devadesátek, kterou zná nazpamět prostě každý. Kamarádka upila z našeho koktejlu a v tanečním rytmu se rozběhla zamnou na náš parket. Byl to náš parket, protože kromě nás dvou v baru nikdo nebyl.

Podívala jsem se na zem, kde se hýbala barevná světýlka a točila se mi z toho hlava. Pak můj zrak spočinul na baru odkud naše taneční představení sledovali se zájmem dva barmani. V rytmu jsem se zase otočila a tancovala za kamarádkou. Užívaly jsme si to, že v cizí zemi nás nikdo nezná a tak jsem jako blázni tancovaly a bylo nám jedno, kdo nás uvidí nebo co si myslí kolemjdoucí. Byly jsme naprosto svobodné a nechaly průchod všem emocím. Myslely jsme jen na to jak se bavit. Škoda, že takhle svobodomyslná neumím být pořád. Nehledět na to, kdo si co pomyslí a jen si bláznivě tančit životem.

Ve víru tance jsem si uvědomila, že u našeho stolku s drinkem je nějaký pohyb. Stál tam jeden z barmanů se dvěma skleničkama v kterých byla průzračná tekutina. Přitancovala jsem k němu a ptala se, co to má být, protože vím, že jsme nic dalšího neobjednávaly. Odpovědí mi bylo, že je to na podnik. Moje provokatérské já, které bylo po flašce vína a dalším drinku už dost v náladě, trvalo na tom, že si s námi naši barmani musí aspoň připít.

Vysokej barman tedy odešel a vrátil se i se svým menším kamarádem a dvěma dalšími sklenkami. Matně si vybavuju, že tvrdil, že pijeme nějaký chorvatský nápoj. Ať to bylo, co to bylo, mělo to grády.
Já se svou taneční partnerkou jsem se vrátila na parket, ale pánové se nevrátili za bar. Zůstali u stolku a obsadili naše židle. Jen tam seděli, občas si něco řekli a sledovali nás. Bylo mi to jedno. Co si myslí, nebo jak tančíme. Bylo to bláznivé a nebyl čas přemýšlet. Byl jen čas se bavit a využívat volný parket. Při začátku každé nové písničky jsme se na sebe s kamarádkou jen podívaly se stejným výrazem, který žasnul nad výběrem muziky.

Ten menší barman si odchytl moji kamarádku a odvedl ji zpět ke stolku, kde všichni tři o něčem diskutovali. Chvíli jsem se nechala unášet hudbou a pak jsem se pro jistotu vydala jejich směrem, kdyby kamarádka potřebovala pomoc. Z
dálo se, že ji přemlouvali na noční koupání v moři. Bar byl hned u pláže, takže to k tomu docela vybízelo. Kamarádka na mě tázavě koukala. Obě jsme věděli, že ona má víc důvodů říct ne, než já. Teda já vlastně neměla žádný. Já měla jasno. Půjdu, když půjde ona. A to jsem všem třem taky řekla. Věděla jsem, že ji to přivede do poněkud špatný pozice, protože teď pánové budou přemlouvat už jen ji a já si budu moc ještě chvíli bezstarostně tancovat na parketu. V tom jsem se taky rozhodla pokračovat, a občas při otočce sledovala, jak se jejich rozhovor vyvíjí. Kamarádka byla v rozpacích, ale bylo vidět, že by chtěla. Rozhodovala nad tím, jak moc by to bylo špatný, protože ona narozdíl ode mě, měla doma přítele. Taky proto kdyby nesouhlasila nejdu ani já. To bylo jasné.

Nakonec možná i k mému překvapení řekla, že jo. Bylo to mířený na mě. Bylo jasný, že mě chtěla šokovat a přiznám se, že se jí to trochu povedlo. A tak jsme sesbírali věci a ve čtyřech se vydali těch pár metrů k nejbližšímu, bezpečnějšímu vstupu do vody. Byla hrozná tma, takže nebezpečí šlápnout pak ve vodě na ježka bylo velký. No pro zábavu se musí něco podstoupit.

Co si budeme, plavky neměl nikdo. Pánové začaly sundavat trička a já s kamarádkou jsme se taky začaly svlíkat do prádla. V tom mi to došlo. Já měla svý červený šaty. Šaty co mají holý záda. A proto jsem měla jen nalepovací podprsenku. Ta by ve vodě nepřežila, takže musela taky dolu. No co. Byla tma. Takže já jen v kalhotkách a kamarádka v prádle jsme následovaly naše barmany do ledovýho moře.

Po překonání prvních metrů, kdy se voda zdála studená, to nakonec docela šlo. Možná to bylo tím alkoholem v krvi, nebo vzrušením z celé situace. Nicméně nám všem bylo jasné, že až vylezeme bude nám mnohem větší zima. Proto barmani požádali po cestě svýho šéfa, aby nám k lehátkům, co tam byly, přinesl ručníky. To byl dobrej nápad.
Nějak nevím v který části se to rozdělilo, ale mě se ujal ten vysokej a kamarádky ten menší. Výškově to tak prostě asi vyšlo. Když jsme vylezli všichni z vody zabalení do ručníků, sedli jsme si ve dvojicích na dvě lehátka. Já si povídala s mým vysokým barmanem a kamarádka s tím svým. Jména jsem zapomněla, jen vím, že kluci nebyli původem z Chorvatska ale z Bosny.

Jak jsem si tak s mým vysokým povídala začal být zase přítulnej, jako předtím ve vodě. Než mě stačil políbit všimla jsem si, že vedle mě už se k průšvihu schyluje. Moje kamarádka, ať už pod vlivem barmana nebo alkoholu, už zapomněla, že je zadaná a měla jazyk v barmanově puse. Křikla jsem na ní. Znám jí a věděla jsem, že i kvůli jedný puse bude mít ráno hrozný výčitky a bude se tím ještě dlouho mučit. Přestala, ale dodala, že je to v pohodě. Víc jsem dělat nemohla a tak jsem se vrátila zpět ke svýmu barmanovi. Po pár polibcích začal být trochu dotěrnější. Byla jsem opilá, ale zas ne tolik a nebyl až tak skvělej, jak si myslel. I po jeho argumentech, že takovýho cizince jsem neměla, jsem měla jasno. Žádnej sex nebude. Kamarádka už taky pomalu vypadala, že by šla, aby neudělala nějakou pitomost. Ikdyž alespoň její společník pochopil, že má hranice a držel se už čistě v přátelské rovině. Ten můj až tak chápavej nebyl, nicméně to už nebyl můj problém. Řekla jsem, že půjdeme. Kluci měli stejnou cestu, tak nás doprovodili až k penzionu. Můj barman to na mě přede dveřma ještě znovu zkusil, jestli s ním nepůjdu, ale už jen to jak dorážel, na mě mělo opačný efekt a začal se mi protivit. Takže jsem se rozloučila a šly jsme s kamarádkou spát. Samy.

summer, friends, and beach image

Georges

24. července 2019 v 14:44 | Open-minded girl |  Love life
Zase zpátky v mojí seznamovací aplikaci. Z části kvůli tomu, abych nemyslela na to, proč to Bodyguard samozřejmě beze slova vzdal a z části proto, že je to další zábavný způsob prokrastinace. Hned při mém návratu jsem se seznámila s Georgem. Dlouho jsme si nepsali a chtěl abychom se sešli. Většinou na to potřebuju víc času, ale bydlel v blízkosti a já nechtěla volný večer trávit doma, tak jsem si řekla proč ne, aspoň zas poznám kousek Prahy.

Výhody večera byly, že jsem se konečně podívala do Stromovky a objevila jaké výhledy na Prahu poskytuje Letná. Nemůžu říct, že on by byl špatný společník, ale nějaké souznění to také nebylo. Když jsme se posadili ve Stromovce, začal být trochu přátelštější. Já se tomu nebránila. Koneckonců jsem nezadaná a můžu si dělat, co chci. Nedostatek George byl, že ve svých sedmadvaceti letech neuměl dobře líbat. Kromě toho, že to semnou neudělalo vůbec nic, jsem měla oslintanou půlku pusy. Takže takhle ne. Už v té chvíli jsem věděla, že se s Georgem vidím pravděpodobně naposledy. Rozhodně se s ním líbám naposledy a na další věci může úplně zapomenout. To bylo pondělí.

V úterý jsem měla mít pracovní den. Dohromady třináct pracovních hodin bez přesunů z jedné práce do druhé. Ovšem měla jsem čas na aplikaci. Začal mi psát další Jirka. Tentokrát na to šel trochu líp a celkem mě zaujal. Chtěl se také hned sejít. Já po cvičení ve fitku nic neměla a ve středu mě nečekalo brzké vstávání, tak jsem si opět řekla, proč vlastně ne?

Vyzvedl mě autem v deset. Jeli jsme nejdřív do McD pro kafe a pak jsme se jeli někam projet. Úplně mi vypadlo kam. Nicméně nás čekalo několikahodinové procházení kolem vody kdesi u Modřan. Mluvili jsme a mluvili až jsme skončili na jedné z laviček, které byly po cestě. Líbal mnohem líp než pondělní Jirka a rozhodně to semnou něco dělalo.

Venku jsme byly asi do jedné, pak na mě začínala doléhat únava zapříčiněná vstáváním ve čtyři a také zima, která šla od vody, ačkoliv Jirka se mě snažil zahřívat jak jen mohl. Trochu neochotně tedy souhlasil, že příjemný večer ukončíme a že mě odveze domů. Pokud to půjde mám rozhodně v úmyslu dát úternímu Jirkovi příležitost mě znovu líbat, a vlastně neskončit jen u líbání. Mohl by to být možná pro dnešek můj středeční Jirka.

boy, suit, and men image

Croatia, we are coming

12. července 2019 v 9:23 | Open-minded girl |  Present and future
Dnes ve tři hodiny nastupuju do autobusu s dvěma nejlepšíma kamarádkama a odjíždíme směr Chorvatsko. Nemožné se stalo možným! Ještě v březnu to vypadalo, že tu naši společnou dovolenou nebudeme schopny naplánovat. Chvílemi jsem se vážně vzdávala nadějí, protože dohodnout se ve třech, všechno naplánovat a ještě finanční stránka, no zdálo se to jako nerealizovatelný. Ale v dubnu jsme se sešli a objednali zájezd a dnes odpoledne vážně jedeme.

Hrozně moc se těším. Ještě jsem nikdy nebyla na dovolené mimo čr bez rodičů. Nikdy jsem nebyla takhle s kamarádkami. Bude to skvělý. Budeme si užívat a bavit. Přijde mi, že poslední měsíce jsme se docela vzdálily, jak jsme měli každá starosti se svými státnicemi a celkově se školou nebyl čas na nějaké scházení. Dokonce ikdyž s Manželkou spolu bydlíme v jenom bytě, jako bysme spolu pořádně nemluvili týdny. Proto týden jen ve třech, daleko od všeho a všech, je to co potřebujeme.

Chci si to pořádně užít a udělat si vzpomínky na který nezapomenu. Na žádnou dovolenou jsem se takhle nepřipravovala. Myslím teď z hlediska plánování výletů a hledání informací o okolí. Nebude to jen dovolená kdy osm dní proležíme u pláže. Chci to místo procestovat a poznat. Tam i zpět pojedeme autobusem, takže to bude trochu náročnější. Ale předpokládám, že většinu cesty prospím nebo se zabavím s knížkou nebo s holkama.

Těším se až zase uslyším a ucítím moře. Potřebuju vypnout a týden prožít jen dvěma holkama, co mě znají nejlíp. Užít si dny bez přemýšlení a starostí, daleko od všeho. Restart. Nemyslet na to, co musím udělat a co mě čeká. Prostě jen dýchat a vnímat ty chvíle. Cítit se svobodně a odpočinout si od dramat a života v Čechách. Takže se tu mějte hezky, já mizím!

summer, girl, and friends image

Kam dál