Studijní plán

Úterý v 19:01 | Open-minded girl
Dneska je jeden z těch dnů, kdy jsem podlehla stresu. Teď toho je vážně hrozně moc. Ve škole zápočty a příští týden už mám dvě zkoušky, protože nějaký chytrák si dal předtermíny. A hlavně je toho hodně v práci. Zítra jdu z práce do práce a strávím tam dohromady 15 hodin. Tomu říkám užitý den.

Se směnama je to zvlášť teď v prosinci už tak dost šílený, ani nechci vidět, jak to bude vypadat přes Vánoce a začátkem ledna, kdy budeme mít zkoušky všechny. Taky zamnou přišla ségra s pracovní nabídkou. Myslím, že dělat jí osobní asistentku a všechnu tu administrativu k tomu bych celkem zvládla, ale představa, že budu potkávat často mámu a co víc, že bude využívat toho, že pracuju pro firmu? Ne děkuji! Štve mě to o to víc, že ty peníze jsou hodně lákavý a nemusela bych být denně v práci jako teď. Ale negativum práce v rodinném businessu prostě převažuje.

Další hřebíček do mé pomyslné rakve představuje bakalářská práce. Ta práce, na které máte pracovat několik měsíců. Ta práce, kterou mam do půlky března odevzdat. Ta práce, kterou jsem ještě nezačala psát. Ano počítáte správně, zbývají mi tři měsíce a ještě nemám ani čárku. Nemám přečtenou literaturu, poslané dotazníky pro praktickou část, nemám ani úvod nebo cíl a metodiku. A hlavně teď ani nemám čas na tom pracovat. Přes Vánoce se budu muset věnovat učení na zkoušky a tudíž si uberu další měsíc ze svého tříměsíčního plánu. Kill me!

Vážně se snažím nestresovat, ale chvílemi je to náročný, když si tohle všechno sečtete a podtrhnete. Alespoň, že zápočty jsem teď zvládla všechny. Plán je takový, že rychle zvládnu i všechny zkoušky a na bakalářce zapracuju ve zbytku volna při zkouškovým. Tak mi držte palce, protože zatím je to hodně optimistická myšlenka.

book, girl, and library image
 

Birthday bitch

Sobota v 22:07 | Open-minded girl
Tehle týden se zase přehoupl můj věk. 22. Měla jsem hodně zajímavý narozeninový týden. Začalo to 1.12 v sobotu, kdy jsem byla s holkama na vánočních trzích v Drážďanech. Kromě skvělýho zážitku, jsem večer zase jednou zapla badoo, na kterým jsem už pár dní procházela chaty s různými kluky. Ale v sobotu se mi ozval kluk, který si vysloužil přezdívku Moravák.

I přes to, že jsme si psali jen asi dva dny, jedno vedlo k druhému a dohodli jsme se, že se sejdeme v úterý. Na moje narozeniny. Bylo to jediné volné odpoledne v tom týdnu a já stejně neměla jiné plány. Zažila jsem vážně skvělý večer. Moravák se ukázal, jako zábavný i v reálu a nejen po chatu. Řeknu to na rovinu, hezčího kluka jsem neměla. Vysokej, hezký vlasy, svalnatá postava, pěknej v obličeji, milej úsměv. Prostě sympaťák od pohledu. A fakt přitažlivej. To že je původem z Moravy a tudíž mluví jak mluví, tomu snad jen přidává. Víno, vodnice, milej pokec vedli k tomu, že jsme nakonec skončili v posteli. A ani tam nemám kupodivu výhrady. Hodně užitý narozeniny a dokonce mi gentleman dal i růži a čokoládu, což jsem doopravdy nečekala. Zítra bychom se měli sejít znovu, tak jsem zvědavá, co z toho bude.

Kromě stříbrné svatby mých rodičů se včera, tedy v pátek, staly i jiný věci. Po oslavě narozenin, když děcka odjely, jsem byla dohodnutá, že půjdu za Majkem. Bydlel zase u bráchy a tudíž pár metrů ode mě. Vyzvedl mě a měl už pár piv v sobě, ale vzhledem k tomu, že je zvyklej pít, tak jakoby nic. Po cestě jsme dali každý jedno Frisco a během večera vypili každý tři rumy s kofolou, dvě vodky s energeťákem a ještě minimálně jednu skleničku ochucený vodky. Limetkovou Amundsen už nikdy víc. Kecali jsme přes tři hodiny a rozebrali dost věcí. Do toho napůl sledovali film. Na tom všem by nebylo nic divnýho. Až najednou mi vzal nohu a začal jí masírovat. Trochu mě to překvapilo, ale nechala jsem ho, nepříjemný to fakt nebylo. No a pak to zkusil. Lehl si na mě a chtěl mě políbit. Uhla jsem. Dřív by mě to napadlo, ale včera jsem ani o pusu nestála, natož o víc. Omluvil se a chvíli jsme to pitvali. Pak mu přišel brácha - ještě, že jsem měla rozum a nepokračovala, protože by nás v tom vyrušil. Jak nás tam spolu viděl, ikdyž v naprosto přátelský situaci, naštvaně vypálil ze dveří. Nechápala jsem. Jestli soudí, když nic neví, nebo byl naštvaný už když přišel, těžko říct. Ale já se rozhodně nemám za co obhajovat, nebo cítit provinile, protože jsem nic neudělala.

Takže skvěle užité narozeniny se skvělým, neznámým Moravákem. A pak po mě ještě vyjede taková děvka jako Majkl? Nemůžu říct, že by mi to nezvedlo ego a necítila jsem se dobře. Já vám to klidně řeknu. Jo cítila jsem se vážně dobře! Takže ať žije DVACETDVA!

boy, sexy, and couple image

Jsem Ježíšek, pošlete mi seznam

27. listopadu 2018 v 22:42 | Open-minded girl
Je to tu zas a tentokrát ještě v horší podobě. Nebudu tu moralizovat o tom, jak Vánoce jsou o tom aby se sešla rodina a všichni byly spolu, a že na dárkách vůbec nezáleží. Rodinný sešlosti nejsou zrovna moje, takže tuhle část opravdu přeskočím. Nicméně jsem naštvaná do jakého bodu letos dospěli Vánoce u nás. Konec listopadu a já už jsem naštvaná na Vánoce? Hádám, že mám nový rekord.

U nás to vždy chodilo tak, že jen já a mé dvojče jsme posílali seznam přání a pro zbytek rodiny jsme všechno vymýšleli. Letos se ale rozhodli snad všichni, že hodlají dostat jen co chtějí a mám seznam od každého. Od táty počínaje po švagrovou konče. A tak to teda ne! Tohle se mi vážně nelíbí. Ne že bych milovala tu bezmoc týden před Vánoci, kdy stojíte v obchoďáku a snažíte se vymyslet i jakoukoliv blbost, co byste mohli zabalit pod stromeček, pro někoho z rodiny. Ale tohle my přijde stokrát horší.

Vadí mi to. Jak říkám, věty typu Kam zmizelo kouzlo Vánoc? ode mě opravdu nečekejte, ale do háje, tohle je moc i na mě. Jasně, najednu stranu je hezký, že každý dostane opravdu něco, co by si přál, ale má cenu si pak vůbec dávat dárky, když vám do emailu přijde odkaz na něco, co máte jen objednat, maximálně doma zabalit a u rozbalování se všichni budeme tvářit jak jsme to nečekaly? To už si rovnou může každý koupit sám sobě, co chce a vyjde to nastejno ne?! Odmítám dodržet seznam. Já prostě mám ráda ten pocit, že něco v tom obchoďáku týden před Vánoci vyberu, a při otevírání sleduju výraz toho člověka. To mi na tom přijde nejlepší. A tyhle emaily a seznamy to úplně zničili. Takže je mi jedno, že nedostanou, co chtějí, takhle prostě Vánoce nefungují. Ostatně dostat naprosto nevhodný a nepoužitelný dárek k Vánocům neodmyslitelně patří, tak přece nebudeme kazit tradice, ne?

Burberry, fashion, and winter image
 


Topím se v tý studně lží

14. listopadu 2018 v 21:20 | Open-minded girl
Ty mluvíš a já poslouchám. A jak tak poslouchám, tak se topím v tý studně lží, kterýma mě krmíš. Mám chuť křičet, jak to můžeš dělat, protože už nemůžu dýchat. Jakoby se mi voda dostávala do plic a docházel kyslík. Ale kdykoliv dám najevo, že ti nevěřím, tak jsi ukřivděný. Máš ten svůj nechápavý výraz a koukáš na mě, jak nevinný člověk odsouzený k popravě. Díváš se na mě těma očima a já začnu pochybovat. Zase mě ukecáš a donutíš mě věřit.

Nekonečný kruh z kterého se nedokážu vymanit, dokud nepřiznám sama sobě, jak moc mě to ničí. Dokud se nepřestanu přesvědčovat, že mi na tom nezáleží, když opak je pravdou. Musím tě nechat jít. Vím to, ale mám pocit, že to nedokážu. Jsi ten poslední, kterému jsem uvěřila a když ztratím i tebe, budu zase sama. Nebudu věřit zase nikomu. Takhle mi zůstává aspoň iluze, ikdyž většinu času jsem na tebe stejně naštvaná, protože ze mě děláš tu naivní holku, kterou tak nesnáším být. Stačí pár slov a já jsem zase zpátky. Jsi tak přesvědčivý, protože tomu možná sám začínáš věřit. Všem těm lžím.

Ale já nemůžu. Končím. Zase. Sundavám růžové brýle a ucpávám si uši, když zase otevíráš tu prolhanou pusu. Tváříš se ukřivděně a nechápavě. Ale já se otáčím a odcházím. Vyplouvám na hladinu a začínám lapat po dechu. Zasloužím si víc. A ikdyž možná budu sama, alespoň budu věřit sobě. Protože tobě už nevěřím ani jediné slovíčko. A hlavně už nevěřím, že se někdy změníš, nebo že to pochopíš.


girl, rose, and water image

Tatínkova holčička

11. listopadu 2018 v 17:40 | Open-minded girl
Nedávno jsem byla na kafi s kamarádkou a rozebírali jsme naše rodinné vztahy. Především ty špatné a celkově jsme se dostali docela do pochmurných témat a špatný vzpomínek. Ona mě vyprávěla o tom, jak má špatný vztah s babičkou a já jí dlouze vyprávěla o svojí mámě. Díky téhle konverzaci jsem si něco uvědomila. Došlo mi konečně, proč máme takový vztah a především mi došlo, že ikdyby se máma změnila a začala se chovat jinak, semnou by to nehlo.

Protože jsem ji neodpustila. Nemůžu říct, že bych měla vztek, ale mám jí za zlé některé věci, které se dávno stali. A nepřenesla jsem se přes to, jak se chovala. Mám jí to za zlý a promítá se to v mém chování k ní. Já jsem dávno pochopila, že si nikdy blízké nebudeme, ale to podstatné je, že dnes už bych o to ani nestála. Kdyby se teď začala snažit, a uvědomila si, že se měla věnovat víc dětem než těm věcem okolo, a začala by se zajímat o svou dceru, já už bych to nedokázala. Nechtěla bych. Až takový velký dopad to na mě všechno mělo. A nejvíc mě děsí to, že mi to vlastně vůbec nevadí.

Vyčítám jí tátu. Doby, kdy na to byl zdravotně špatně. A i to, jak se k němu chová teď. Jak něco říká a něco jiného dělá. Jak štve svý děti proti sobě. Jak se nevěnuje vnoučatům, když za ní přijedou. Jak předstírá. Jak je falešná na lidi kolem sebe. Mám to všechno tak hluboko zakořeněné, že mi došlo, že to nikdy nebude lepší. Na jednu stranu si uvědomuju, jak hrozný to je. Je to moje máma. Kolik lidí by nějaký vztah s mámou chtěli a třeba ho mít nemůžou. Já prostě ale nemůžu. Není to tak, že bych se s ní nějak často hádala nebo otevřeně projevovala tyhle emoce. To ne. Tohle narozdíl od sestry nedělám. Jen vím, že občas se chovám dost zle, ikdyž v tu chvíli si to třeba ani nezaslouží. A uvědomuju si to. Alespoň už vím, proč takhle reaguju. Protože se nikdy nedokážu přenést přes ty okamžiky, kdy se prostě nechovala jako normální milující máma, nebo dobrá manželka. A je mi to jedno. Vlastně ač je to asi zvrácený, je to pro mě tak přirozený, že mi to vlastně vyhovuje. Vím, že tohle nikdo nepochopí, ale já se s tím smířila. Jsem a vždycky budu tatínkova holčička.

b&w, lips, and smoke image

Povinný úsměv do nového dne

2. listopadu 2018 v 8:53 | Open-minded girl

S tím bláhovým úsměvem si vykračuju po ránu, s kafem v ruce, do nového dne. Bláznivě se usmívám na tohle ráno, na tenhle nový den, na nový měsíc, na celý svůj život. Co taky dělat jiného? Smutky jsem hodila za hlavu. Proč se trápit, když to stejně nemá smysl a nic to nepomůže vyřešit?

Lepší se smát a mít problémy, než být smutný a bez starostí. Trochu si to protiřečí, já vím, ale vy to určitě chápete. Nemá cenu se složit, kvůli každé věci, která se vám postaví do cesty. Teď už to vím. A navíc když máte dobrou náladu, dodává to sílu tomu pocitu, že to zase bude všechno dobrý. A ono bude! Špatný den i špatné období musí vždycky skončit.

To je ta krása života. Nejde být jenom šťastný nebo jenom smutný, protože jedno bez druhého neexistuje. Řekla bych, že ti lidé, kteří si prožijí temné období a mají za sebou hodně bolesti, si naopak to štěstí potom více uvědomují a více si ho váží. Nechci aby se všichni museli poučit až po špatné zkušenosti, proč nebýt spokojený rovnou?

I po těch drobných špatnostech přece život nekončí, tak proč se mračit a rozčilovat? Proč být ve stresu? Proč si neužívat každý nový den a nezačínat ho s úsměvem na tváři, který nic nestojí? A možná když se budete usmívat vy, donutí to kolemjdoucího na ulici nebo sousedku se taky usmát. Protože jak je známo, úsměv je nakažlivý. Takže ikdyž tohle děláte předevšim pro sebe, můžete ještě motivovat někoho dalšího. Nevěřím, že se teď ještě zvládáte mračit a sklesle tvářit do monitoru. A pokud ano, tak koutky nahoru, protože dneska se prostě musíte usmívat. Dneska, zítra, celý rok, celý život. . .

Image by » Orfane

Zůstala jsem do rána

28. října 2018 v 17:36 | Open-minded girl
Možná jsem to neměla dělat. Nadruhou stranu proč ne? Nikomu to neubližuje. A o čem že to mluvím? Včera jsem měla rande č.2 s Gentlemanem. Ačkoliv jsem byla pozvána k němu na vodnici, víno a film, bylo jasný, co se očekává. Není zrovna ten typ, co by se snažil to skrývat. Jela jsem tam až večer, protože předtím nebyl čas. Už když jsem nastoupila do metra a vydala jsem se na cestu, v hlavě jsem si pohrávala s tou otázkou jestli se s ním vůbec chci vyspat.

Hezkej je (a ty svaly!) a jak se ukázalo provokovat taky umí, ale neměla jsem takovej ten pocit, že ho chci, že ho musím mít. Nicméně jsem k němu přijela a bylo to moc fajn. Vodnice, vínko, povídání a celej film, ikdyž ke konci už si nemohl pomoct. Nakonec jsem se nezabývala ani myšlenkou proč bych neměla. Nic proti tomu asi nebylo a k výčitkám taky důvod nemám. Bohužel nemůžu ani říct, že bych měla čeho litovat, kdybych odjela bez toho aniž bych si ho pustila do kalhotek. Takže vlastně ani nevím jestli o opakování stojím.

Zůstala jsem přes noc, což teda vůbec nebylo v plánu. I za předpokladu, že si užijeme, jsem plánovala, že se vrátím domů, ikdyby to bylo ráno. Ale ve chvíli, kdy jsme skončili bylo tuším něco kolem třetí. A dvě vypité lahve vína, vykouřené tři uhlíky vodnice, únava po celém pracovním týdnu a i po tom sexu, se na mě podepsali, že jsem se rozhodla, že cestovat se mi fakt nechce. Protože dřív jak za další hodinu bych se do své postele nedostala. Takže jsem si nastavila budík a přitulila se k Gentlemanovi.

Nicméně já a moje spaní s muži v jiném prostředí mi samozřejmě kvalitní spánek nedovolilo. Říkám si, jestli až budu usínat jednou s někým s kým to bude od začátku opravdové, budu mít taky tyhle problémy se spánkem. No to se v nejbližší době myslím nedozvím. Takže po prakticky probdělé noci a nějakém naspaném času, jsem se ráno zdekovala. A vlastně ani netuším jaký z toho mám pocit.

love, couple, and kiss image



When it hurts

23. října 2018 v 10:50 | Open-minded girl
Jdete po ulici a projde kolem vás muž, který používá stejnou vůni. Někdo vás osloví přezdívkou nebo tak, jak vám říkal jen on. Objeví se plakát s událostí, na kterou jste plánovali v minulosti jít spolu, ale spolu už nepůjdete. Takových situací je hodně a denně nás nutí vzpomínat na někoho, koho už nemáme v životě a vždy to otevře staré rány. Ikdyž už si připadáme se situací vyrovnané, stačí ta známá vůně nebo vyvolaná vzpomínka a zjistíme, že to pořád bolí.

Říká se, že člověk nejdřív musí něco ztratit, aby zase našel sám sebe. Je to proces, kterým si musí projít každý sám. Nejtěžší věcí je přiznat si konec a najít sílu pokračovat. Každý je jiný, a tak každý potřebuje různé množství času. Když to člověk však překoná, vždycky to stojí za to. Najednou se to zdá, jako něco co se muselo stát, abychom se mohli rozvíjet dál a pokračovat v životě. Protože, jak se říká: Nejlépe se člověk odrazí ode dna. Proto ikdyž si teď možná připadáte ztracené, chce to jen čas abyste všechno pochopili (ikdyž teď se to zdá nepochopitelné) a uvidíte, že zvládnete být zase šťastné.

A co je nejdůležitější? Když člověk dokáže být šťastný sám, smířený sám se sebou a nepotřebuje k tomu partnera nebo jinou osobu. To podle mě nikdy netvoří zralý vztah, když jeden bez druhého nedokážeme žít, když se stáváme závislými. Musíme nejdřív nejen zvládat být sami, ale přímo si užívat přitomnosti jen sebe samotných a cítit tu svobodu a být šťastný, pak teprve můžeme hledat někoho dalšího s kým se o naše štěstí podělíme. Takže nemusíte spěchat, ale neztrácejte víru. Najděte sílu pokračovat, ikdyž teď to bolí.

bed, city, and room image


Gentleman

14. října 2018 v 14:13 | Open-minded girl
V pátek jsem byla na rande. Sešla jsem se s klukem, kterého jsem poznala na internetu. Já vím. Taky to normálně docela odsuzuju a rozhodně nepatřím mezi lidi, co by hodiny trávili po seznamkách. Vlastně to byla docela náhoda. Před nějakou dobou jsem si založila účet na Badoo, jestli to někdo znáte, ale pak už jsem tam dlouho nechodila. Nicméně když jsem se na konci září vrátila z dovolený, našla jsem na emailu nějaké upozornění odtamtud, tak jsem to rozklikla a zkrátka se tam seznámila s Gentlemanem.

Občas jsme si psali a poslední dny plánovali, že se v Praze sejdeme. Nic závaznýho, prostě se jen poznat osobně. Nu a po několika odkladech, protože se nám naprosto kryli možnosti volných dnů, jsme se v pátek mohli sejít. Stavil se pro mě ve fitku, když jsem skončila večer v práci. Nic moc jsme neplánovali, ale když už byl v Praze Signal Festival, tak jsme se rozhodli, že se na něco taky podíváme. Nakonec ještě v době, když už věci z festivalu dávno zhasli, jsme se procházeli po vyhlídkách Prahy s flaškou vína od vietnamců a dobře se bavili. Hodně jsem se za ten večer nasmála a zkrátka bylo stále co říkat.

V sobotu brzo ráno jsem ale musela odjet domů kvůli oslavě, takže v půl druhé ráno už jsem myslela na to, jak budu muset ráno vstát z postele. Nebýt toho, možná že bych šla i k němu, ale to už se nedozvíme. Ale proč vlastně si získal přezdívku Gentleman? Dostávám se k tomu. Po té jedné hodině mi už začala být zima a celkově jsem už musela jet a on se zachoval pro mě naprosto gentlemanským způsobem.

Podprůměrně pozorný kluk by holku nechal stát, kde je a po rozloučení odešel, případně by odjel tramvají první a nechal ji tam osudu. Průměrný kluk, a podle mě nejčastější varianta, by slečnu doprovodil na tramvaj a počkal až nastoupí, pak teprve odjel. Ale můj pan Gentleman? Zavolal mi taxify, který tedy i zaplatil a já mohla jet domů. Mě tím naprosto odrovnal. Na jednu stranu je to smutný, ale vážně takhle pozorně se ke mě dlouho nikdo nezachoval. V mým věku to prostě asi není běžný.

Když jsme tam čekali, než řidič přijede, už jsem docela klepala kosu. Nabídl mi bundu, ale já ji odmítla s tím, že mě může zahřát jinak. No když mu to došlo, nečekal dlouho na to, aby mě prvně políbil a začal se ke mě tisknout. Spolehlivě to zahřeje nejlíp, to přece víte všechny! Vážně ráno nevstávat, možná v tom taxíku nadiktuju jeho adresu a nechám ho unést mě. Ale při těhle podmínkách jsem poslušně nastoupila po posledním polibku a nechala se odvést k sobě a sama. Takže tady už o něm vždy budu psát jako o Gentlemanovi. Pokud teda nějaké příště bude.

love, couple, and tumblr image



Workin'

12. října 2018 v 14:57 | Open-minded girl
Jelikož patřím mezi ty šťastnější vysokoškoláky, kteří nemusí být ve škole každý den a taky musím platit nájem, což už je méně šťastné, musela jsem si v Praze najít práci. Člověk by ani neřekl, že studuji prezenční formu studia, protože mi bohatě stačí ukázat se ve škole dvakrát v týdnu. Nicméně jedině dobře pro mě.

Našla jsem si dvě práce. Obě jsou to práce na recepci, abych se alespoň trochu mohla věnovat studiu i ve svém volném čase, který trávím vyděláváním peněz. Tento týden jsem se začala zaučovat jako recepční ve fitku. Zatím jsem na tom našla opravdu jen klady a žádné zápory, což je krajně podezřelé. Jediné, co by to mohlo asi zlepšit by bylo, kdyby v týdnu byly směny delší než pět hodin (což jsou). Kdyby to tak bylo, asi bych nepotřebovala ještě jednu práci.

Takže teď k těm výhodám. Jedna z nejlepších věcí je, že po otevírací době, můžu zamknout a zadarmo si sama zacvičit. Všechny stroje i sprcha jsou mi k dispozici. Takže konečně dobrej důvod proč necvičit jen doma, ale konečně i v posilovně. Možná, že když si zvyknu takhle cvičit sama, budu pak moct chodit do fitka i za běžného provozu. Tak jako tak, tohle rozhodně pomohlo! Další výhoda je, že je to opravdu malé fitko a tudíž většinu času nemám nic na práci. Takže se mohu věnovat škole a v příštích měsících třeba bakalářské práci, nebo jen tak prokrastinovat po internetu (což zatím dělám nejčastěji). Vedení a kolegové jsou milí, občas se tu objeví hezký kluk a práce je snadná. Jsem moc ráda, že jsem tenhle job našla.

Druhá práce je poněkud složitější. Je to recepční ve velké nejmenované budově v Praze. A takovéhle budovy jsou vlastně tři a v každé jsou průměrně čtyři recepce, ale i více. Takže já a dalších třicetpět slečen (ne nepřepsala jsem se) dáváme dohromady směny na měsíc. Občas se dělají půlené směny, ale hlavně jsou tu celodenní dvanácti- nebo čtrnáctihodinové. Taky je tu nutný dresscode a více práce. Tam nastoupím až příští týden, ale už teď jsem si docela jistá, že práce ve fitku mě bude bavit víc.

Ale co se dá dělat. Člověk nemůže dělat pořád jen to co ho baví, zvlášť pokud za to má být ještě dobře placený, že? Jediný co doufám je, že dokážu skloubit směny na obou recepcích a k tomu ještě školu. Jsem koneckonců ve třeťáku, ikdyž si to většinu času ještě nepřípouštím, bude to náročný rok.

book, study, and college image



Kam dál