Červen 2016

Nevděčná dcera

13. června 2016 v 16:53 | Lore
Tak to jsem já každý den pro svoji matku. Na roli nevděčné dcery už sem si tím časem zvykla. Moje matka mě chválí jen když se jí to hodí, v okamžiku kdy něco potřebuje. Během minuty po tom co vám řekne něco pěkného si to všechno dokáže hned rozmyslet a je schopná prohlásit nějakou z podobných vět: "jsi naprosto neschopná" "nikdo mi tu nepomáhá" "všechno si musím dělat sama" apod.
Zná to asi tak trochu každý, akorát moje matka do toho vždy přidává tu dávku hysterie a dovádí to k dokonalosti. Já nikdy nebyla ten typ dcery, co by za mámou přišel když má problém, co by se přišel svěřit. To by prostě nešlo. Mám raději tátu a vím, že se takové věci nesluší říkat, ale já to klidně přiznám.
O víkendu jsem byla pryč a vrátila se s červenými melíry. Abyste chápali mam tmavé delší vlasy a NIKDY sem je neměla obarvené. Člověk by si řekl, že ta červená na tmavou tak nechytne a skoro to není vidět. Ale víte co? Je to vidět a moje matka si toho vůbec nevšimla. A já nejsem překvapená, ta by si všimla maximálně kdybych přišla s piercingem v nose nebo tetováním na ruce, kde by bylo pořád vidět.
Odjakživa jsem se těšila na ten den až odejdu z domu. Až si zabalím kufry a opravdu se odstěhuju. Ačkoliv si to moje máma nepřipouští a myslí si, že tu s ní zůstanu navěky, ten krásný den se blíží. Řikala jsem jí, že s vysokou se i odstěhuju, ale asi si myslí, že je to vtip,že na to nemám, že to nedokážu. Momentálně to ale vidím tak, že pokud nepůjdu na kolej, doma stejně nezůstanu. Přítel chce abych se k němu nastěhovala, čehož se dost bojím, přece jen je to vážný krok a ačkoliv o prázdninách oslavíme rok vztahu necítím se být uplně připravená. Ale raději se překonám a budu pořád s ním, než poslouchat pořád řeči mé matky. Až jí to dojde, že opravdu odcházím budu pro ni nevděčná dcera , která si neváží toho co ona pro ni "všechno udělala". Ale ikdyby to ze mě dělalo toho nejhoršího člověka tak mě to stejně nezastaví.


" Where do you want to go?"
"Away"

Spokojenost se mě netýká

5. června 2016 v 10:00 | Lore
Nejsem typ člověka, co si pořád stěžuje a nad vším ohrnuje nos, vůbec ne. Ráda bych řekla, že jsem člověk, který je povznesený na všechno a na všechny, ale to mi poněkud nevychází ikdyž snaha by byla. Myslím, že já bych dosáhla spokojenosti jen v případě, že by mi přestalo absolutně záležet na názoru ostatních, měla jasné cíle a snažila se je vykonat. To bych ovšem už nebyla já.

Vždycky jsem o sobě tvrdila, že nedokážů být šťastná a to především s partnerem ve vztahu. Škála mých ex taky neukazuje žádné milé a hodné kluky, ale samé idioty, hajzli a lamače srdcí. Já vím, můžů si za to sama. Prostě jsem vždycky měla ráda zlý kluky a pak to dopadá tak, že jsem ztratila jakoukoliv víru, že se pro mě vůbec někdy najde někdo dobrej.



Spokojený život je podle mě příliš ideologické spojení. Kdybyste se lidí zeptali co chtějí nejvíce byly by to tyhle dvě slova, protože v nich je zahrnuto všechno.. peníze, láska, uznání, domov, dobrá práce, dobří přátelé. Víc si žádný člověk snad nepřeje, ale komu se něco takového opravdu splní?

Dle mého názoru má nakonec Spokojený život jen ten kdo se smíří s tím, že nic takového neexistuje. Kdo si přizná, že "po bouři musí vždy přijít duha" a že "za každým mrakem se jednou objeví zase slunce" . Takový člověk dokáže být opravdu spokojený a šťastný, pouze ten kdo je srovnaný s tím, že ve skutečnosti ty menší či větší strasti v životě potřebujeme, abychom si uvědomovali jejich opačnou stránku a tudíž štěstí. Takže klíčem ke spokojenému životu je život problémový. Důležité je se těm problémům postavit a zvládnout je.

Rok plný změn

4. června 2016 v 20:27
Zdravím všechny už zase se vracím ke psaní.

Nebýt toho, že mi přišla upomínka, že blog.cz tohle místo zruší tak vůbec nevím, že ještě existuje. Tolik blogů bylo stvořeno mýma rukama a všechny upadli, že si sama adresy ani nepamatuju.
Nicméně mi chybí psaní. Kolikrát jsem přemýšlela že se k tomu vrátím, ale nebyl čas.

Tohle byl můj nejnáročnější školní rok ever.
Nikdy jsem se tolik nenervovala. Nikdy jsem se tolik nerozhodovala. A nikdy jsem se tolik neučila!!!




Poslední rok na střední škole. Vzhledem k tomu, že jsem gympl studovala osm let (od páté třídy) tak mi na začátku přišlo jako věčnost dostat se nakonec. Ale mám to zasebou, osm let uteklo jako voda a já to zvládla, chystám se na vysokou...
Letošní rok toho bylo šíleně moc, člověk tomu nevěří dokud se to opravdu nestane. V září vám sice rozdají témata k maturitním otázkám a vy musíte do prosince vědět jaké předměty si vyberete ale pak se to všechno nakupí tak rychle že nemáte čas si všechno pořádně promyslet.
Největší fofr pro mě začal v únoru. Šílení kolem maturitního plesu vypuklo už dost měsíců předtím, takže jsem příliš neztrácela čas s řešením dalších (důležitějších) věcí. Po plese přišel čas na rozhodování o budoucnosti. Vyřešit jedno velké NEVÍM mého života. Na kterou vysokou školu si podat přihlášku. Nikdy jsem nebyla ten typ co myslí na budoucnost a ví co bude jednou dělat. Kdykoliv se mě někdo zeptal skutečně jsem neměla představu o svém budoucím životě, a pořád nemám...
Po poslání přihlášek začalo přituhovat, lidé začali odpočítávat dny a pomalu začali shánět podklady pro otázky /nejvyšší čas/. Pak to mám všechno slité dohromady. Ukončení klasifikace, dodělání známek, vysvědčení, svaťák, učení, spouusta učení a pak to bylo tady.. To na co nás měli připravovat osm let. MATURITA! Zvladla jsem to, s velkou nervozitou ale ano, zvládla. Předání maturitního vysvědčení, rozloučení se spolužáky a konec.
Příští týden mam přijímací testy na vysoké školy. Věřím, že skončím v Jihlavě, ačkoliv nemám tušení jestli budu bydlet na koleji, nebo dojíždět. V mém životě je ted až příliš otazníků a málo věcí zůstane ve stejném stavu jako doposud. Mizí kamarádky, škola na kterou jsem zvyklá. Pravděpodobně se blíží odchod od rodiny a změna místa.
Je toho hodně. Bojím se a zároven se těším až začnu ten nový život.

Vaše Lore , příspěvky očekávejte pokud možno častěji, protože já už mám prázdniny!!!