Červenec 2016

Dospěli jsme

13. července 2016 v 9:55 | Lore
Prázdniny už netrávíme u vody, ale v práci. Nechodíme na kafe, ale na víno. Nejezdíme na kolech, ale autama. Nejsme single, ale máme dlouhodobé známosti. Neslavíme patnáctiny, ale dvacetiny.


Nechápu kdy jak a proč se to stalo?

Všichni jsme věděli, že to jednoho dne přijde, dokonce jsme to chtěli co nejdřív, ale teď?


Začalo to zlehka.. Nejdřív jsme všichni dostali občanky, potom už jsme najednou mohli legálně pít, následovali řidičáky (doteď mi nedochází, že fakt to auto řídit můžu), následovala maturita, přijímačky na vysoké školy a zápisy na tu vyvolenou. Hrozně to uteklo. Od 11 let jsem byla na gymplu, 8 let strávila se svýma kamarádama a teď si musím najít nové.

Všechno jako by se hrozně rychle měnilo a já to nedokážu zastavit. Lidi s kterýma jsem trávila nejvíce času se ztratili a zbyli po nich jen vzpomínky. Nedokážu ani uvěřit, že se to děje. Že v září nepojedu do školy a ty lidi tam nepotkám. Škola mi začně v řijnu a znát tam nebudu nikoho.

Nad radostí a nadšeným očekáváním převažuje strach a panika.

Hluboko uvnitř to pořád bolí

12. července 2016 v 22:57
Jak to cítím já hluboko uvnitř..
Kdyby mi někdo dřív řekl, že to všechno takhle dopadne nikdy bych tomu nevěřila. Nevěřím ani teď. Nechápu, že jsem schopná ho pořád milovat. Po tom všem co jsme si za ten rok udělali, kolikrát to ukončili a pak znovu otevřeli starý rány. A přitom "jsme spolu" byli jen dva týdny a to bylo spíš divadlo pro jeho ex, jak jsem zjistila později. A ted když už rok mám jiného přítele nechápu, že pořád vím že něco cítím možná i víc k NĚMU. K někomu kdo mi tolik a tolikrát ublížil. Kdo mě zničil a já ani nevím proč. Kdo mi tolikrát musel lhát a to vím jen díky ostatním a když na to dojde opakuje dokola tu stejnou písničku.
Chtěla bych to hodit za hlavu, ale jsem tak rozpolcená. Jedna moje (hodně hodně hloupá) část pořád doufá a snaží se mu věřit, že to všechno bylo jak říká a všechno to bylo v nesprávnou dobu shodou okolností. Věřit, že jsem se na první pohled hned první večer nezamilovala do největšího hajzla, kreténa, lháře, děvkaře, kluka co prostě jen nechce být sám tak to hraje na všechny strany.., ale že to tak skutečně vše jen blbě vypadalo a on cítil to samé co já, jen to nevyšlo.
Moje racionální část, kterou si vždy po té myšlence, že to všechno bylo opravdové, musím připomínat. Ta část ví, že takový náhody nejsou. Ikdyž možná něco z toho může být pravda on je jen zoufalec a já husa co naletěla. Tahle část mi musí připomínat, že mám skvělýho přítele, co mi pořád dokazuje, že to myslí vážně a že mě má rád...

Ale rány zůstaly a asi nikdy je už nikdo nezahojí. A nikdo mi to nikdy nevysvětlí. Proč. Nemůžu zapomenout a pořád to bolí .. . . .