Září 2016

Nerozhodnutá

30. září 2016 v 20:26
Jak je to možný, že stačí pár vět, pár zpráv a já zas přemýšlím a přestavuju si jaký by to bylo kdyby ted přijel. Můj ex. Mám sakra přítele, a nejradši bych si zpětně zato nafackovala.. ale když si s ním píšu je to jako opravdový. On mě fakt má pořád rád? Vlastně teprve ted vim že někdy vůbec měl..

Proč pořád nejsem rozhodnutá, mám třináct dlouhých měsíců stálý vztah a on je dávná minulost.. proč se mi to pořád vrací a ty city pořád jsou.. proč city nezmizí s danou osobou,.. anebo alespon bolest kterou zanechá nezakryje lásku, chut...

Je mi to všechno líto, ale nemůžu pořád všem dávat druhý šance.. ikdybych často chtěla, ale ne teď a nenávidím se i za to že nad tím jen přemýšlím... je to vůči mému příteli tak nefér.. kdyby jen věděl jak často jsem na pochybách. A přitom on je tak skvělý.

Jdu se někam zavrtat, až tohle dočteš budu cca v Číně..

Další kapitola života

14. září 2016 v 14:03
Vítejte v mojí hlavě...

Za tři týdny touhle dobou už budu ve škole. V nové škole, s novými lidmi, s novými pravidly. Vlastně pořád nevím co od toho nového života čekat. Hlavou mi probíhá několik scénářů, ale většinou z nich vycházím jako holka sedící v plné posluchárně lidí, která nikoho nezná a nikdo nezná jí. Asi to má i své výhody, ale zatím si nedokáži představit, že takto bych dokázala přežít příští tři roky, natož pět let..

Nejsem typ holky, kterou má každý rád. Moje nejlepší kamarádka taková je, takže stačilo když jsem byla s ní a seznamovala jsem se opravdu snadno. Ale teď začínám zase od nuly, úplně sama. Takže mám začít hledat novou oblibenou kamarádku a nebo se přemoci a být taková jaká lidé chtějí?

A co když existuje třetí možnost. Prostě Keep calm and Hakuna Matata. Budu jen proplouvat a nebudu se snažit přetvařovat. Prostě to budu JÁ. (ikdyž je to občas tak těžké) Nebudu střed pozornosti budu prostě ta holka. A pokud bude mít někdo zájem se bavit s "tou holkou", tak možná najdu nějaké kamarády. Na vejšce přece bude tolik lidí a nemusí to hned znamenat, že všechno budou zmalované barbíny bez mozku, které "dají" každému a nebo jenom frajírci, kterým jde jen o to, aby mohli jít co nejdříve chlastat... Možná se tam najdou i takový lidi jako já,.. Tuhle skupinu nehodlám nazývat "normální lidi", protože taková já taky nejsem..

Ale třeba se tam najdou takoví jako já, nebo alespon takoví s kterými bych si po čase mohla rozumnět..

Nešťastná

12. září 2016 v 20:53
Lehne si zezadu ke mě se šťastným výrazem, protože se konečně může přitulit k té dívce, kterou tolik miluje. Obejme mě a šeptá mi do ucha jak moc jsem mu chyběla, jak moc je mu krásně..
Já nic neříkám, myslím jen na to prázdno, které ve mě je. Na tu hlubokou propast která mě sžírá. Jak to může nevidět si říkám a přitom se modlím aby si nevšiml, že se něco děje. Protože se nic neděje. Takhle to prostě je, jen momentálně to nedokážu zakrýt jako vždy..

Nakloní se ke mě a chce mě políbit a já mu vlepím jen letmou pusu. Já nechci víc. Nemužu. Nejde to. Vím že ho to bolí, když už je to potřetí za to odpoledne co jsem ho tak odbyla, odmítla... ale mě to bolí víc. Kdykoliv na to jen pomyslím mám slzy v očích. Proč to nejde samo? Proč se musím pořád jen přemáhat...?

Pomoci ani odpovědí se mi nedostává a já se cítím tak sama a ztracená. Už nevím co dál. Nedokážu mu ublížit, ale ubližuju sobě. JAk dlouho to takhle může jít dál...?

Jediná zpráva

12. září 2016 v 20:41
Bylo deset hodin večer já ležela v posteli a šla spát...

V jedenáct mi zapípal mobil, zapomněla jsem vypnout wifi. Messenger. Zpráva od NĚJ. Nemohu tomu ani uvěřit, čtyři měsíce nic. Naposled mě prakticky donutil abych si ho zablokovala, což vydrželo měsíc.. Ale stejně jsem nevěřila že ještě někdy najde odvahu napsat..

Stálo tam jen obyčejné "Ahoj" , ale mě se vrátila hromada citů ale především vztek a nenávist. Kde se v něm bere ta odvaha, ta drzost chtít abych se vrátila do jeho života. Jak po mě může vubec chtít něco jako přátelství. Po tom všem co se za ty dva roky stalo.. Vlastně spíš nestalo..

Větou " Pokud mě máš ještě alespon trochu rád budeš respektovat, že tě ve svém životě nechci " jsem v půl druhé ráno ukončila náš rozhovor a odehnala ho od sebe pravděpodobně navždy.

Je druhý den a já zase přemýšlím jestli jsem neudělala chybu. Co by se mohlo stát jít s ním na kafe, čaj prostě ven? Když tak prosil.. Třeba se vážně změnil.. Sama tomu nevěřím ale stejně mě to k němu pořád táhne. Ne nenapíšu mu, nějaký pud sebezáchovy mám. Ale budu na to teď myslet pokaždé když si na něj vzpomenu. Ale musím být rozumná. Mám přítele, mám být šťastná..
To je ta věta ..


Mám být.
Ale nejsem.. . . . .