Červenec 2017

Schovaný pod maskou

28. července 2017 v 11:09
Když jsme s tímhle začali ani na chvíli mě nenapadlo, že bych to mohla být já, která do toho spadne první. Zamilovat se? Myslela jsem, že k tomu mám tak daleko jak to jen jde. Že to budeme muset skončit, protože ty budeš chtít víc, ale takhle to dopadnout opravdu nemělo.

Je to už půl roku, co jsme si řekli, že začneme náš nezávazný vztah. Slovo nezávazný v tom hrálo tu podstatnou roli. Problém je asi v tom, že jsme se až moc sblížili. Že jsme spolu trávili čas i jako přátelé i jako milenci. Psát si nepřetřžitě každý den k tomu asi taky patřit nemělo, aby to nedopadlo takhle. Jenže já tě teď potřebuju. Jsi součástí mého života. Člověk na kterého momentálně spoléhám nejvíc. Stále tě zajímá jaký jsme měla den a když jsem na tom špatně dokážeš mě rozesmát, ikdyž se vůbec smát nechci. Když chceš dokážeš být tak skvělý... když chceš...

Řekl jsi, že oba v tom teď už máme hlubší city než jsme chtěli. Řekl jsi, že to nechceš skončit, ale zároveň jsi řekl, že teď nemůžeš mít vztah. A ještě k tomu ten milion důvodů, který je proti nám. Kdybychom to zkusili je velká pravděpodobnost, že by to někomu ublížilo a nakonec takhle věc by nám to hezký zkazila. Má to teda vůbec cenu zkoušet?

Kdybych aspoň věděla, že nad tím přemýšlíš tak jako já. Řekl jsi, že ano ale že to nedáváš najevo. Jak mám ale pod tou tvou maskou poznat, že je to skutečné? Ničí mě ten tvůj pokerface. Jak můžeš nad tím nepřemýšlet, když mě objímáš? Jak ti může nevadit to, že venku mě můžeš jen letmo políbit a to až po tom co zkontroluješ ulici jestli tam není někdo známý kdo by nás zahlédl?

couple, love, and popcorn image

Nevím jestli jsem do tebe zamilovaná, ale vím, že to nezjistím pokud nebudeme mít možnost to opravdu zkusit. Netvrdím, že potřebuju nalinkovat budoucnost ani ty dvě slova nepotřebuju slyšet. Ale potřebuju jakkoliv naznačit, že to je s tebou tak jako semnou. Nejsem si jistá jak dlouho mi vydrží argumenty, že v nedohledný době.. Někdy.. Možná ..

Za dva měsíce budeš mít starosti s novou prací a mě zase začně škola. Možná se přestěhuju do Prahy. Takhle to má skončit? Po osmi měsících se prostě jen tak rozloučíme? Asi to tak dopadne, protože už vzdávám představu, že se to v tobě pohne a uvědomíš si to. Dávám tomu dva měsíce, kdy se pokusím to neřešit. Rozumím tomu jak to je, ale zároveň mi to ubližuje. Déle už to ale pak nevydržím.


Nejvíc se bojím toho, jak zvládnu o tebe přijít. Teď jsi tu pro mě každý den. Moje jistota. A zničehonic to bude pryč. Jak to jen zvládnu...?

Kdybych tak mohla...

24. července 2017 v 18:27
Coby, kdyby...?

Tak nějak by to mělo začínat ne? Až na to, že já už jsem ve svém životě, tak ztracená, že ani nevím co bych si přála. Co všechno bych změnila.

Každý říká, že by změnil svou minulost. Nadruhou stranu to co jsme prožili z nás dělá to co jsme dnes. Ale co jsem já? Neumím si vybavit, jaké bylo to jedno mé rozhodnutí v minulosti, co mě dovedlo až sem. A tam kde jsem nikomu nepřeji být.

Změnit svůj život. Změnit svůj "vztah". Změnit svou osobnost. Změnit svoje okolí.

To nejde. A nebyla bych to já, kdybych nebyla tak sama jako se právě teď cítím. Nevím co potřebuju, rozhodně změnu, ale nic z toho nedokážu ovlivnit. Nedokážu najít ty správné lidi, kteří by mě potřebovali stejně jako já je. Asi potřebuju přestat být tak obětavá a uvědomit si, že ty vztahy jsou jen jednostrané, když se to těm kolem hodí. Když se chtějí tvářit, že jsme velký kamarádi. Ale ve skutečnosti nejsme. A můžeme spamovat facebook fotkama jak chceme. Tohle není přátelství.

Copak nemůžu mít ve svým životě alespon dva, tři lidi jako každý? Pro začátek by možná stačil jeden. On tu vlastně je, ale není schopný teď normálního vztahu. Ale co je to vlastně "normální" vztah? Procházet se v parku za ruku? Představit drahou polovičku rodině a kamarádům? Spamovat sociální sítě fotkama? Chodit ven a jezdit na výlety? Vyznávat si lásku?

Já už vlastně nevím. Poslední vztah co jsem považovala za normální, z něj si vlastně vybavuju jen špatné věci. A ty dobré už nevidím. Začínám pochybovat o tom, že někdy existovali. Ale přeci museli, ne ? Jak je možné, že jsem to všechno zapomněla?

Kdybych tak mohla změnit svůj život ... myslím, že bych se stejně vždycky dopracovala do stejného stádia.

skin, sad, and myself image