Schovaný pod maskou

28. července 2017 v 11:09
Když jsme s tímhle začali ani na chvíli mě nenapadlo, že bych to mohla být já, která do toho spadne první. Zamilovat se? Myslela jsem, že k tomu mám tak daleko jak to jen jde. Že to budeme muset skončit, protože ty budeš chtít víc, ale takhle to dopadnout opravdu nemělo.

Je to už půl roku, co jsme si řekli, že začneme náš nezávazný vztah. Slovo nezávazný v tom hrálo tu podstatnou roli. Problém je asi v tom, že jsme se až moc sblížili. Že jsme spolu trávili čas i jako přátelé i jako milenci. Psát si nepřetřžitě každý den k tomu asi taky patřit nemělo, aby to nedopadlo takhle. Jenže já tě teď potřebuju. Jsi součástí mého života. Člověk na kterého momentálně spoléhám nejvíc. Stále tě zajímá jaký jsme měla den a když jsem na tom špatně dokážeš mě rozesmát, ikdyž se vůbec smát nechci. Když chceš dokážeš být tak skvělý... když chceš...

Řekl jsi, že oba v tom teď už máme hlubší city než jsme chtěli. Řekl jsi, že to nechceš skončit, ale zároveň jsi řekl, že teď nemůžeš mít vztah. A ještě k tomu ten milion důvodů, který je proti nám. Kdybychom to zkusili je velká pravděpodobnost, že by to někomu ublížilo a nakonec takhle věc by nám to hezký zkazila. Má to teda vůbec cenu zkoušet?

Kdybych aspoň věděla, že nad tím přemýšlíš tak jako já. Řekl jsi, že ano ale že to nedáváš najevo. Jak mám ale pod tou tvou maskou poznat, že je to skutečné? Ničí mě ten tvůj pokerface. Jak můžeš nad tím nepřemýšlet, když mě objímáš? Jak ti může nevadit to, že venku mě můžeš jen letmo políbit a to až po tom co zkontroluješ ulici jestli tam není někdo známý kdo by nás zahlédl?

couple, love, and popcorn image

Nevím jestli jsem do tebe zamilovaná, ale vím, že to nezjistím pokud nebudeme mít možnost to opravdu zkusit. Netvrdím, že potřebuju nalinkovat budoucnost ani ty dvě slova nepotřebuju slyšet. Ale potřebuju jakkoliv naznačit, že to je s tebou tak jako semnou. Nejsem si jistá jak dlouho mi vydrží argumenty, že v nedohledný době.. Někdy.. Možná ..

Za dva měsíce budeš mít starosti s novou prací a mě zase začně škola. Možná se přestěhuju do Prahy. Takhle to má skončit? Po osmi měsících se prostě jen tak rozloučíme? Asi to tak dopadne, protože už vzdávám představu, že se to v tobě pohne a uvědomíš si to. Dávám tomu dva měsíce, kdy se pokusím to neřešit. Rozumím tomu jak to je, ale zároveň mi to ubližuje. Déle už to ale pak nevydržím.


Nejvíc se bojím toho, jak zvládnu o tebe přijít. Teď jsi tu pro mě každý den. Moje jistota. A zničehonic to bude pryč. Jak to jen zvládnu...?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama