Možná to není tak, že nesmím, ale že to neumím. Prostě nemám geneticky daný nadání na to mým ve svém životě štěstí. Možná je trochu předčasné o tom takhle uvažovat, protože přece jenom ještě nejsem na smrtelný posteli, ale zatím to ještě neumím nebo se tomu sama paradoxně vyhybám.
Kdo přečetl tenhle úvod a ještě pokračuje tomu tleskám. Zároveň přeju upřímnou soustrast, protože čtete dál. Takže vítejte u dalšího článku do mé "depresivní" sbírky myšlenkových pochodů. V jiné náladě prakticky nepíšu. Teď vás možná napadne, že když je tu tak málo článků mám takové špatné myšlenky celkem zřídka a jsem vlastně v pohodě, ale omyl... jen občas nejde všechno sepsat. Né, že by to teď mělo nějakou hlavu a patu, nicméně...
..zpátky k tématu.
Nestěstí ve hře, štěstí v lásce? Připraveným štěstí přeje? To jsou kecy a nebo jsem všeobecně velká smolařka a štěstí kolem mě chodí velkým obloukem - tím myslím opravdu velkým. Nepřijdu si jako náročná žena, a tím nechci působit namyšleně, ale stejně mi nic z věcí nevychází. Pro kluky asi nejsem dost dobrá holka na to aby se mnou chtěli vážný vztah. Jediný cíl na který sem se teď zaměřila - a to odstěhovat se do prahy co nejrychleji jak to jen jde, se mi teď rozplývá před očima. Na to jak jsem na tom všeobecně s kamarádkama a sociálníma vztahama raději nebudu plýtvat slovama. Tak kde sakra je to moje štěstí? Alespoň v některé té životní potřebě stále čekám, že se objeví. A jak tak čekám a snažím se dojít k nějakému úspěchu, tak to pomalu vzdávám.
