Říjen 2017

Chodím s kluky, co mají špatné období

31. října 2017 v 10:52
Nedávno jsem se procházela venku se svým nový přítelem a poslouchala jaké má trápení. Má určité finanční problémy, a tak se mu zdá, že ho jedno špatné rozhodnutí pronásleduje a nemůže normálně žít. Hodně s tím bojuje a má kvůli tomu teď dost často špatnou náladu. A jak jsme se tak bavili nějak zmínil něco o tom, že má prostě špatný období.

V tu chvíli mi proletěla hlavou myšlenka, že kluci se kterými jsem chodila, ve chvíli kdy semnou začínali, měli vždycky špatné období.

Svého prvního kluka jsem poznala v klubu, kde nás seznámili přátelé. On tam zapíjel to, že se s ním rozešla opravdu dlouhodobá přítelkyně. Začal se o mě zajímat hned ten večer, co jsme se tam poznali. Během celého toho počátečního období, co jsem ho znala, měl chvíle, kdy byl vážně v háji. Mluvil o ní a o sobě, že život nemá smysl.
Můj druhý přítel ve chvíli kdy jsem ho poznala měl taky trable s holkama. V jeho případě ho chtělo moc holek a on se asi nedokázal rozhodnout. Nikdy jsem vlastně nezjistila jak to mezi námi celé bylo, ale rozhodně tu dobu, co jsem ho znala měl dost depresivní a špatný období.
Můj poslední expřítel se do mě zamiloval, když jsme byli ještě kamarádi. Měl opravdu velké deprese a hodně se litoval. Poznala jsem ho půl rok/rok, potom co ho opustila snoubenka. Jo požádal svou partnerku o ruku (poněkud brzo řekla bych). Co vím, tak ho i podváděla a asi kvůli tomu to skončili. Každopádně se s tím nedokázal vyrovnat a měl občas opravdu záchvaty úzkosti. Já jsem mu jako kamarádka pomáhala, aby měl dobrou náladu. Řekla bych, že se na mé společnosti díky tomu stal závislý a tak vznikli jeho city.

Nicméně po tom, co jsem se všemi skončila, ať už byli během našeho vztahu jakkoliv šťastní, vrátili se zase k depresím jaké měli. Maličko mě děsí, že když se nad tím tak zamyslím vážně to odpovídá. Vybírají si mě kluci, co jsou emocionálně na dně a já jsem jako magnet, který je přitahuje. Nevím, co ve mě vypadá jakože já jsem ta co jim z toho dokáže pomoct a ani na to moc myslet nechci. S mým aktuálním přítelem to takhle není, ale nadruhou stranu jsme se poznali ve chvíli, kdy mu také krachnul vztah (ačkoliv to skončil on). Nevypovídá to o nečem?

couple, city, and light image

Osamělá v městě plném lidé

26. října 2017 v 20:24
V úterý jsem spala v Praze. Po škole jsem jela na opuštěný byt a padla na mě podzimní deprese. Jak jsem se tak probírala davy všech těch lidí a připadala si neviditelná.
Nejdříve jsem měla dobrou náladu a vzhledem k tomu, že jsem skončila školu brzo, myslela jsem, že bych někoho vytáhla ven na skleničku. Po chvíli přemýšlení mi vlastně došlo, že nemám koho. A tak to celé na mě nějak padlo ...

Nechápu proč člověk musí být společenský tvor. Vždycky jsem si hrozně přála být oblíbená, abych se necítila sama. Ikdyž oblíbení lidé se kolikrát kupodivu cítí osamělí taky, alespoň mají vždy někoho komu zavolat a vytáhnout ho ven. Hrozně bych takové lidi kolem sebe potřebovala. Na to abych nebyla sama mám přítele, ale nemůžu být závislá jen na jednom člověku, protože on tu nebudu navždy.

Proto se ani nechci tolik spřátelit s jeho kamarády. Protože když si je oblíbím a budeme se vídat, potom co se rozejdeme budou to zase jen jeho kamarádi a já budu sama. Zase. Bojím se toho, že nikdy nebudu ten typ, co má dost přátel na to, aby uspořádal alespoň oslavu vlastních narozenin. Mám kolem sebe hodně lidí, ale jsou to především známí nebo spolužáci. Nikdo z nich by mi nezavolal ve tři ráno s problémem a já nikomu z nich také ne. A přitom nevím, proč na lidi tak působím.

A jak jsem tak cestovala tím nočním metrem připadalo mi všechno v mém životě špatně. Cítila jsem se opuštěně a představila si, jak asi můj život bude vypadat za deset let. Pojedu takhle sama do svého bytu, kde na mě nikdo nebude čekat. Nikdy jsem nechtěla být holka, co je úplně závislá na svém partnerovi, ale mám strach, že to tak semnou dopadne, pokud nějakého budu mít. Ačkoliv se snažím být společenská, na ostatní působím nějak špatně a přátelství a podpora nikde.

Už chybělo jen aby začalo pršet. Dovršilo by to tu depresivní scénu, když vám v uších znějí smutné tóny vybraných písniček. Když jsem dorazila na byt dala jsem si sprchu a čekala až dorazí slzy.

alone, city, and tumblr image

Mám tě ráda, ale nemiluju tě

21. října 2017 v 11:49
Teď už vím, že srdci opravdu nejde poručit. Snažila jsem se opravdu hodně probudit city, které jsem neměla, nešlo to. Je to už dlouho, kdy po dlouhém přesvědčování z jeho strany, jsem začala chodit se svým nejlepším kamarádem. Měla jsem ho ráda, rozumněli jsme si a opravdu mě znal. Řekla jsem si, že po dlouhém zástupu těch špatných chlapů, bych to mohla zkusit s někým hodným, ikdyž jsem věděla, že on ke mě chová hlubší city než já k němu.

Naivně jsem si myslela, že časem si mou lásku získá a že se taky zamiluju. Dlouhou dobu mi trvalo než jsem zjistila, že to takhle nefunguje. Snažila jsem se opravdu hodně, obětovala jsem nějakou svoji část, jen pro to aby to fungovalo. Abych se nemusela cítit provinile, že on mě miluje a já to necítím. Byla jsem hloupá. Snažila jsem se kvůli něčemu, co nikdy nemělo smysl.

Několikrát během toho vztahu jsem si uvědomila, že s ním nikdy nebudu šťastná tak, jak bych možná mohla být s někým jiným. Ale dál jsem se snažila a nevzdávala to. Dělala jsem všechno proto abych byla dobrá přítelkyně. A že jsem byla! Vydržela jsem to rok a půl, ačkoliv ten poslední půl rok byl už opravdu jen přežívání a bylo to už hrozný. Už jsem se nezvládala přetvařovat a on mi to vyčítal, tak že to bilo do očí. Nakonec jsem to nevydržela a rozešla se s ním. S části proto, že jsem potkala někoho jiného a uvědomila si, že mám navíc. Ale taky mi došlo, že mám nějakou svojí hrdost a takový vztah nemám zapotřebí.

Mám navíc než se snažit zavděčit někomu, kdo mě sice možná miluje, ale zároveň dává najevo, že ví že já jeho ne. Neoceňoval a nechápal, jak moc jsem se snažila a co všechno jsem kvůli němu dělala. Jak moc jsem se změnila. Není to absurdní? Lidi takové věci dělají, když jsou zamilovaní. Já je dělala abych byla dobrá přítelkyně někomu koho nemiluju, ikdyž on miluje mě. Naštěstí mě to celé poučilo. Aspoň k něčemu to bylo ...

Už nikdy se nebudu snažit něco cítit, když vím, že to tam prostě není. Když to tam není, nic se nezmění. Neexistuje žádná věc, s kterou by si to vaše srdce rozmyslelo a city by se zázrakem objevily.

love, couple, and boy image

Když být sama sebou jim nestačí

17. října 2017 v 10:29
Znáte ten pocit, že ať děláte, co děláte nemůžete se světu kolem sebe zavděčit? Kolikrát si vážně říkám jestli by pomohlo kdybych se třeba rozkrájela. Jestli by třeba pak měli lidé kolem mě konečně radost, jestli by to stačilo k tomu, aby mě brali na vědomí. Ale víte co? Nepomohlo.

A proto já končím.

Nemá to smysl snažit se dostat do života k někomu, kdo o to očividně nestojí. Končím se snahou a s tvářením se, že se bavíme. Protože já se chtěla bavit, ale nehodlám být pořád ta první. Ta první a hlavně jediná, která se o něco snaží. Buď si to uvědomí a ozve se a já - ano budu ochotná, protože jsem vždycky ochotná. Ale potřebuju vidět, že ten krok udělá druhá strana, protože já už jich udělala moc. Přešla jsem hranice, ale dokud nebudou kroky i z druhý strany nikdy se nesejdeme.

Uznávám, že je to semnou občas složitý. Jsem náladová asi jako nikdo jiný a mívám i špatný období, ale kdo ne? Kdo je bez chybičky? Nadruhou stranu musím říct, že když mi dají lidé šanci umím být opravdu dobrá kamarádka. Jen v poslední době zjišťuju, že jsem se snažila pro lidi, kteří za to vůbec nestojí. A jsem jim dobrá jen když oni sami zrovna něco potřebují nebo se cítí sami. Ale já už na to nemám. Jestli jim nestačí to jaká jsem, tak s tím nic nenadělám. Nehodlám se přetvařovat a dělat ze sebe někoho, kdo by lépe vyhovoval. Budu raději sama sebou bez přátel, než být loutka v hloubi duše osamělá, protože nikdo nepozná mé pravé já.

girl, friends, and car image

Stín minulosti

12. října 2017 v 22:08
Podvedl mě.

Přiznal to než jsme spolu začali znovu. Je to půl roku, tedy alespoň mi to tvrdí. Kdyby to alespoň nebylo s ní. Věděla jsem, že se ho snaží dostat zpátky, ale tvrdil mi, že už nikdy nechce. Asi proto, že už to zkusil...
Odpustila jsem mu to. Officiálně jsme spolu nebyli. Však taky víc než to, že to udělal mě asi znepokojuje to, že neměl potřebu mi to říct. Já něco takového udělat nemohla bych se tvářit, že se nic nestalo a žít dál aniž bych se přiznala. Tížila ho vůbec vina? Vím, že je dobrý lhář, ale já neměla ani malou pochybnost, že by měl potřebu to udělat, a hlavně s ní.
Tvrdí, že byl opilý a že ona na něj čekala. Ale to přece není důvod jí pozvat dál a udělat to. Nemůže si stěžovat, že by mu něco chybělo. Myslím, že ani předtím to tak nebylo. Co když se pletu? A až ta chvíle přijde znovu, tak to nepoznám a on mi ublíží doopravdy?!

Nikdy jsem nepatřila mezi žárlivé přítelkyně. Nejsem ten typ, co nepustí kluka s kamarády do hospody. Co má potřebu neustále kontrolovat, kde, s kým co můj drahý dělá. Nevadí mi, že se vídá s kamarádkami. Prostě mu věřím a o to jde. Pokud něco provede, tak to udělá spíš, když je takhle kontrolovanej. Netvrdím, že v duchu nemám pár představ, když někde pije v klubu s partou, kde jsou i holky, ale nedávám to najevo, tak jak by to dali některé slečny. Ale co když teď pokaždé když někam půjde ve mě bude hlodat ten pocit? Co když se prostě budu bát tak moc, že mu přestanu věřit?
Nechci taková být. Víc se možná bojím toho, že taková budu. Budu sondovat kdo mu píše pokaždé, když mu pípne telefon. Budu dělat vědu z toho, když se otočí za jinou. Budu chtít vědět s kým je a stane se ze mě stíhačka.

To nemůžu dopustit a proto tohohle kostlivce hodlám schovat do hodně vzdálený skříně a nechat ho tam.

girl, sky, and sunset image

Jsme spolu, že by happyend?

9. října 2017 v 9:02
Ačkoliv jsem to už vzdala, nakonec vše dopadlo úplně jinak. Od minulé středy jsme officiálně spolu. Můžeme se ukazovat na veřejnosti a říkat ostatním, že máme partnery. To že to ví už polovina našich známých sice není díky nám ale aspoň je to jednodušší. Můj ex se postaral o to aby to vědělo dost lidí po tom, co se naboural na fb účet mého přítele aby si přečetl všechny naše zprávy. Díky tomuhle myslím, že my dva jsme definitivně skončili. Protože takhle někomu narušit soukromí překročilo u mě jakoukoliv hranici.
První komu to samozřejmě řekl byla ex mého přítele, která od té doby mě nejen chce zabít, ale také vypráví svou dojemnou historku, kde může. S mým ex se k sobě opravdu dokonale hodí, když mají zapotřebí takovéhle naschvály. Nechápu to. Být v jejich kůži, tak se od nás snažím držet, co nejdál a nemyslet na to. Oni mají potřebuju o tom ještě veřejně diskutovat. Pro naše štěstí nás všichni zatím varují a jsou na naší straně, takže ted k otázce, bude to fungovat?

Ani jsem to nečekala, ale už za těch pár dní je vidět změna. Že to bere jinak. Ani jsem v to nedoufala a je to dokonalý. Nejvíc mě u srdce zahřálo, když mi řekl, že nevadí že jsem to kamarádovi řekla protože chce aby to všichni věděli protože se nás nestydí. Taková obyčejná věta, ale pro mě znamenala moc. Protože obrátila celý ten půl rok naruby a změnila to. A je to užasný. Užívám si to a vážně je mi s ním užasně, ted upřímněji než kdy dřív. Snad nám to ti dva už nijak nezkazí a budeme moct být konečně aspon chvíli štastní.

love, couple, and kiss image

Jen růžová to může být

3. října 2017 v 10:04
Nevím kdy to začalo, asi nákupem pudrově růžových šatů na svatbu v červnu. Nějak se stalo, že jistý odstín růžové se mi začal hrozně líbit. Věřte mi, nehodlám se zařadit mezi barbie girls, ale nemůžu si pomoct. Hrozně se mi líbí "starorůžová" barva. Pokud nevíte co myslím, tak celé léto i teď byla v obchodech, protože se řadila mezi in barvy. Oblečení, boty, kabelky.. cokoliv. Já do své sbírky k šatům stačila přidat růžové tenisky s krajkou, dvě trička a na Maltě jsem si koupila dokonalou malou kabelku v té barvičce.

Tím ale má posedlost asi neskončila. Začínám se dost porozhlížet po novým mobilu a konkrétně koukám na Iphone 6s. Už jsem téměř rozhodnutá, že do konce roku si ho koupím. Na účtě mám teď peníze, že bych na něj měla, ale moc by tam už nezbylo. Nadruhou stranu pořád hledám byt/ pokoj v Praze a kdyby se na mě usmálo štěstí potřebuju mít na zaplacení kauce a alespoň prvního nájmu. Proto nákup mobilu ještě není na prvním místě. Každopádně ho asi budu chtít v té rose variantě. Říkám si, že když se mi ta barva přestane líbit, tak na iphony existuje miliarda druhů obalů a z původní barvy nic nezbyde.


Ovšem ráda bych do svého šatníku zařadila ještě jednu věc, kterou si aktuálně můžu dovolit. Hrozně bych chtěla v tý barvičce nějaký nezapínací svetr. K černým jeansům by to byla úžasná kombinace. Takže jen čekám na vhodný den, kdy zajet někam na nákupy a poohlédnout se po kousku do sbírky. Naštěstí týhle barvy mají všude plno, takže nebude snad těžké ho sehnat. Protože teď na podzim ho prostě chci mít!!


Druhá fáze nebude?

1. října 2017 v 22:41
Včera jsem s kamarádkama byla zapít první fázi po konci něčeho, co bych ráda nazvala vztahem. Kocovinka trochu byla, uznávám už nevydržím tolik, ale že bych byla v noci na káry se říct nedá. Ačkoliv když jsem zjistila ráno stav své peněžky, velmi jsem se snažila si vybavit kolik panáků a drinků jsem tak mohla vypít, ale nedopočítala jsem se.

Poučení z večera: už nikdy nepít Chupito. Ta třešnička v tom možná budí dojem, že to je sladký "holčičí" panák, jak už z názvu vypadá, ale ani náhodou. Hnus a už nikdy nepít (píšu si). S panáky zůstat u zlatý tequily.

Když už jsem rozchodila mírnou bolest hlavy a žaludek se mi trochu uklidnil málem jsem upadla do šoku při smsce od něj. Ačkoliv to vyznělo tak, že původně napsat ani nechtěl, o tomhle rozhodnutí mě rozhodně informovat musel. Konečně dospěl k závěru, že by bylo dobré se přiznat. Jeden z důvodů kvůli kterému jsem to ve čtvrtek už ukončili byli ty věčný lži. A teď pár dní potom se dozvím, že sebral svý koule a šel s pravdou ven. První otázka v mé hlavě křičela jako blázen - A co teď bude s náma? Znamená to, že se rozhodl že semnou chce být oficiálně? Chyběla jsem mu natolik, že si uvědomil, že to napraví, půjde s pravdou ven a pak to zkusíme? Na odpověď jsem nemusela dlouho čekat, ačkoliv to nebylo to, co jsem zrovna chtěla. Chtěl konečně udělat správnou věc a co se mě týče, tak se potřebuje ještě rozmyslet.

To beru. Jenže co když jsem se během těch pár dní už posunula? Jo jasně, chybí mi. Cítím se sama a štve mě, že si nemám s kým každodenně psát, ale stačí to? Co když jsem si uvědomila, že vážný vztah pro nás opravdu nemá budoucnost (viz poslední článek)? Co když mi teď řekne, že to chce zkusit a já nebudu vědět jestli to pořád chci i já? No není to na hlavu?! Celou dobu něco chci, když o to přijdu, tak se nad tím rozumně zamyslím a uvědomím si, že je to tak možná lepší. A pak se objeví možnost to dostat zpátky? Takže na kom je to rozhodnutí jestli to oficiálně vážně zkusíme? _Na mě?

beach, girl, and sea image