Leden 2018

Bojím se že už nikdy neuvěřím

27. ledna 2018 v 19:28
Nikdy jsem se nepokládala za úplně naivní holku, co spolkne klukovi každou lež kterou si vymyslí, ale měla jsem naději a víru. Naději, že mě má přece jen opravdu rád, že mé instinkty jsou špatné a on mě překvapí. Víru, že možná mě přece jen dokáže milovat takovou jaká jsem, že mu můžu věřit. Taková už nejsem a bojím se, že už nikdy nebudu.

Člověk by si řekl, že když jsem o tolik změnila postoj, kolika špatnými vztahy jsem si musela projít a kolik lidí mi muselo ublížit. Vlastně to není tak velké číslo, ale pro mě bylo bohužel dostačující. Nešlo jen o partnery a vztahy, ale i o falešná přátelství a víru v lidi kolem sebe jsem zkrátka ztratila. V jisté chvíli mi najednou svět připadal reálný, plný lidí, kteří říkají věci, které tak nemyslí a nosí masku přetvářky. V tu chvíli mě to změnilo a od té doby už spoustu věcí nevidím, tak jako dřív. Z vět se stala jen prázdná slova a činy dokazují jen to, kolik je člověk schopen udělat pro zachování iluze.

Nejvíce se bojím toho, že už nikdy neuvěřím tomu, že se pletu. Bojím se, že mám pravdu a opravdu nikdy nenajdu takového partnera, který by mě chápal a opravdu mě miloval. Co když opravdu nikdy nezažiju jaké to je do toho spadnout po hlavě a cítit, že ten druhý je na tom úplně stejně bezmocně a nechce se tomu pocitu bránit. Bojím se, že budu mít jen dočasné vztahy ve kterých možná alespoň ze začátku bude vášeň, ale postupem času si stejně budu připadat sama a on mě o opaku nepřesvědčí. Děsí mě představa, že pro okolí možná i sami pro sebe vytvoříme "dokonalou" iluzi vztahu, ale nakonec si vždy uvědomím, že nic z toho není pravda. Bolí to, ale bolí to míň než být úplně sama ztracená jen ve svých myšlenkách.

love, heart, and music image

Tetovaná holka

17. ledna 2018 v 17:12
Včera jsem si konečně splnila svůj dlouhodobý sen. Vyrazila jsem k tatérovi do studia a odešla s kérkou. Byla jsem tam s přítelem a než jsme tam šli byla jsem celkem nervózní. Ačkoliv jsem chtěla velmi jednoduché a malé tetování na vnitřní stranu kotníku docela jsem se bála, že to bude bolet. Nakonec to bylo ale docela v pohodě.

Tatér byl skvělej a povídavej týpek. Nejdřív si motiv připravil a pak se šlo na to. Sedla jsem si na lůžko a když jsme se dohodli, jak to přesně chci vzal do ruky jehlu. Prvotní dojem je dost špatný, protože když se to zapne, tak to vydává zvuk, jak vrtačka u zubaře. Zvuk, který já osobně nesnáším, protože nesnáším zubaře! Nakonec jsem ten zvuk, ale úplně přestala vnímat, když se dotkl mé kůže.

Říká se, že tetování bolí. Já bych neřekla, že je to bolest, ale něco, co by se dalo zařadit mezi nepříjemné pocity. Je to brnivý pocit a ve chvíli, kdy se tatér dostal na kost bylo to o něco horší, ale snesitelné. Mě se to kecá, protože mé tetování trvalo cca 15 minut. Takže ikdyby to opravdu byla bůhvíjaká bolest, na tu chvilku by se dala vydržet. Věřím, že když má někdo velké a propracované tetování na 6 hodin, tak je to pak daleko horší a pauzy jsou na místě. Nicméně mě s mým malým tetováním dělalo asi největší problém necukat nohou. Přece jen je to chodidlo a když má zůstat nějakou dobu ve stejné poloze cuká samo, natož když vám po něm jezdí jehlou a ještě ho přidržují.

tattoo, feet, and lotus image

Zatím to vypadá, že se mi to zahojí bez jakéhokoliv problému vzhledem k místu a velikosti. Jsem opravdu hrozně spokojená a mám z toho velkou radost! Pokud půjdu znovu budu chtít na lopatku watercolor fialová-modrá, už jen vymyslet motiv.

Typical Sunday evening

14. ledna 2018 v 19:57
Neděle večer a já začínám s modlením. Zítra mě čeká zkouška z Mikra. Tři dny jsem se v kuse učila a stejně mi přijde, že je v mé hlavě prázdno. Kdybych s trochou štěstí zvládla počítačový test (nesnaží se mi to ulehčit..), tak přes ústní se určitě nedostanu. Kdybych nějakým velkým zázrakem zítra zkoušku zvládla, zbývala by mi už poslední ve čtvrtek a neumím si ani představit tu radost, kdyby se mi to vážně zítra povedlo.

Pro dnešek jsem už s učením skončila. To vstávání v půl šestý mi totiž rozhodně přidá. Zítra si to ještě pročtu ve vlaku a pak je to na osudu. Ono se ani moc učit nejde, když vám z přízemí hraje Vivaldi. Nechápete? To byste museli mít mojí matku (a to vám nikomu nepřeju). Je naložená ve vaně se svíčkama dokola, se skleničkou červeného a přes celý dům je slyšet Vivaldi. Tu vanu bych si nejradši dala sama, ale mě by k tomu hrálo docela určitě něco jiného.

Jsem od začátku zkoušek a vlastně už od předvánoc tak vystresovaná, že už to snad ani nejsem já. Občas si říkám, že je až nezdravý, jak kvůli takovým blbostem jako jsou zkoušky zvládnu zcvokatět. Snaha cvičit mi zatím celkem vychází až na pár večerů, kdy jsem díky učení apod byla tak vyčerpaná, že jsem se opravdu nedokopala. Ale po zkouškovém už mi dojdou jakkékoliv výmluvy.

bath, legs, and luxury image

Jsem tak zaneprázdněná, že celkem nemám ani šanci těšit se na úterý. Na to mi v mozku kolem křivek nabídky a poptávky nezbývá kapacita. A co, že se děje v úterý? Splním si jeden ze svých snů. Jdu na tetování. Konečně jsem se k tomu v jednadvaceti dokopala. Teda vlastně ne já, ale můj přítel mě k tomu dokopal, když mi to dal jako dárek pod stromeček. Kdybych měla čas a "kapacitu" hrozně bych se těšila a zároveň se trochu bála, ale stejně bych nevycouvala. Ani za nic. Je to jen malý vzor na kotník, ale i tak je to pro mě něco. A co teprve pro rodiče až to uvidí...

Píšu si vzpomínky aneb jak čas letí

8. ledna 2018 v 12:36
Dnes jsem velkou náhodou narazila na jeden ze svých starých blogů. Psala jsem ho během roku 2013 a byl celkem slušně rozjetý. Měla jsem velkou sledovanost, u každého článku cca 10 komentářů a vedla jsem spřátelené blogy. Projela jsem několik těch článků a zavzpomínala na ty časy. Přišlo mi to hrozně zvláštní číst to o sobě, jaké názory jsem měla v té době.

Před pěti lety jsem ale blogu věnovala úplně jiné množství času než teď. Psala jsem články téměř každý den, navštěvovala a sledovala jiné blogy a opravdu se tomu hodně věnovala. Hodně jsem v té době dělala i grafiku, takže designy byli opravdu propracované. Je skvělé, že ty vzpomínky tam jsou pořád uchované a můžu vidět, co jsem dělala. Teď mám blog spíš pro sdílení pocitů a možná jako vzpomínku až tuhle stránku za deset let otevřu, aby posloužila jako náhled do téhle doby.

Čas neuvěřitelně letí. Když jsem ten blog psala bylo mi šestnáct. Byla jsem na gymplu a teprve si začínala s klukama. Mé největší problémy se točili kolem chemie, fyziky a bojování se sestrou a rodiči. Takže když jsem si to četla dnes ve svých čerstvých jednadvaceti letech, jako studentka vysoké školy a v dalším (dejme tomu) vážném vztahu, přišla jsem si jako někdo jiný. Jakoby ta šestnáctiletá holka byla už jen vzdálenou podobou mého skutečného já. Hodně se za těch pět změnilo, víc než bych kdy řekla...

breakfast, food, and tea image

Tentokrát jsem alespoň své dvacátéprvní narozeniny i slavila. Kámoška (Z.) mě vytáhla v Praze do Nebe na Václaváku - music bar. A pak jsem přespávala u ní na koleji. Přijela jsem asi na sedmou k ní a začali jsme vínem. Kolem půlnoci jsem dorazili do baru a zůstali jsme do zavíračky. K ní na byt jsme dorazili asi v šest. Myslím, že oslava se tedy celkem vydařila. Zatancovali jsme si, napili jsme se, poznali pár skvělých lidí a vůbec... prostě Praha, co dodat. Tam jsou prostě jiný párty.

Snažím se něco změnit

7. ledna 2018 v 20:54
Nepatřím mezi lidi, co by si dávali novoroční předsevzetí. Jsem toho názoru, že když chce člověk něco udělat, tak ať to udělá a nemusí s tím čekat do konce roku, aby si to slíbil. Takže ani mé nutkání se sebou něco dělat nesouvisí se začátkem roku 2018, ale možná spíš s koncem roku 2017. Usmyslela jsem si to asi v prosinci, že bych mohla něco změnit.

Nejsem jedna z těch hubených holek, co o sobě tvrdí, že je tlustá. To vůbec! Vždycky jsem byla hubená, aniž bych se nějak snažila, protože to mám v genech. Je to vidět i na mojí starší sestře, se kterou jsme si podobnější než já a mé dvojvaječné dvojče. Každopádně jsem během prosince zjistila, že nejsem se svojí postavou v poslední době spokojená. Můj cíl je tedy trochu zhubnout stehna, což je na mé postavě asi jediný nedostatek + bych chtěla trochu vyrýsovat břicho.

Asi od dubna jsem chodila jednou týdně na jumping a měla pocit, že tím alespoň něco pro sebe dělám, ale v srpnu jsem skončila. Bylo to hlavně kvůli času a taky pak nebyli zrovna money. Takže jsem si k Vánocům napsala ježíškovi o podložku na cvičení. A hned druhý den od rozbalení mé fialové pomocnice jsem začala každý večer cvičit. Ráno to prostě nedávám a vynechám jen, když přespávám u přítele, což jednou / dvakrát týdně by tělo stejně mělo mít pauzu.

Jedu podle různých videí na youtube na domácí posilování a mám z toho dobrý pocit. Občas u toho dost umírám a někdy mi přijde, že jsem neudělala vůbec nic. Už se mi stalo, že jsem to jednou přehnala a nemohla pak cvičit další tři dny, jak jsem měla natažené svaly (byla jsem ráda, že sejdu schody a zvednu se z postele). Nejde mi o žádnou výzvu abych byla v létě sexy v plavkách - to budu stejně. (hlasitý smích) Nedělám to ani pro přítele. Dělám to pro sebe, abych se cítila dobře. Tak snad za pár týdnů už uvidím nějaké výsledky.

girl, fitness, and workout image