Únor 2018

Bad girl aneb špatná rozhodnutí

24. února 2018 v 16:06 | Open-minded girl
Tuhle jsem po rozmluvě s jedním kamarádem, který tvrdil, že jsem určitě v životě neudělala nic tak špatného abych za to byla nějakým způsobem karmy trestána, přemýšlela čím jsem se ve skutečnosti já opravdu provinila. Přišla jsem na pár opravdu špatných věcí kvůli kteřím mě ještě stále někteří lidé soudí. Nadruhou stranu, kdo z nás je perfektní? Kdo nikdy neudělal chybu kterou nelze vrátit? Můžete mě odsuzovat za řádky níže, ale kdybyste znali všechny souvislosti a důvody, které k tomu vedly, možná byste se tvářili jinak.

První špatné rozhodnutí, které bych pravděpodobně alespoň částečně vzala zpět, jsem způsobila pod vlivem alkoholu. Nebudu tvrdě, že jsem byla mírně opilá, protože jsme pili opravdu hodně a všechno co teklo. Má kamarádka slavila narozeniny. Bylo to v takovém opuštěném "baru" o dvou místnostech, který měla pro ten večer vypůjčený. Bylo nás tam asi deset a já tam znala jen dvě holky. Moje špatné rozhodnutí se týkalo kluka, kterého oslavenkyně pozvala, protože se ji líbil a něco s ním předtím už měla. Já, ačkoliv jsme se poznali ten večer, tak jsem si to s ním rozdala. Ano vyspala jsem se s klukem, který se líbil kamarádce na její narozeninové oslavě. Nikdy jsem nic takového neudělala, ale byl vážně pěknej a už jsem příliš nevěděla co dělám. Na mou obranu, ta kamarádka která semnou pak nějakou dobu nemluvila má na svém kontě opravdu zástup mužů (tím myslím určitě někde nad 20), takže kam se na ní kdo hrabe.

Jako další opravdu špatné rozhodnutí, což by se ani nemuselo zdát, bylo spustit se s mým nejlepším kamarádem, ačkoliv jsem věděla, že k němu nic necítím. Hodně jsme se vídali a byl pro mě opravdu dobrý kamarád, možná protože do mě byl zamilovaný. Když to prasklo a on chtěl víc razantně jsem ho odmítala, protože jsem věděla, že ty city neopětuju. Bohužel to nevzdal a "přemlouval" mě ať to aspoň zkusíme, že nemám co ztratit. Omyl. Vztah bez citů, kdy jsem se snažila v životě víc než jsem zvládala jsem vydržela rok a půl a lituju toho. Protože ačkoliv to on byl ten, který něco cítil, já se snažila vztah udržovat.

A třetí, uznávám, opravdu špatné rozhodnutí, se týká ukončení toho vztahu. Několik jsem se s ním chtěla rozejít když už to bylo opravdu neúnosné. Bohužel jsem to nestihla dřív než jsem se vyspala s jeho nejlepším kamarádem. Bitch. Prostě se to stalo ani nevím jak. Tři dny na to jsem vztah ukončila, protože jsem to stejně měla v plánu. Neřekla jsem mu to aby ho to nezranilo, víc než celá ta skutečnost. Bohužel samozřejmě všechno jednouv vyjde na povrch, ale potom jak se zachoval když se to dozvěděl, nelituju tolik toho, že jsem mu zahla (ikdyž už to ani nebyl vztah), jako toho že jsme si začli.

Než začnete někoho soudit pro jeho rozhodnutí, vyslechněte si celou pravdu. Protože každá mince má dvě strany. Jsme jen lidi a děláme chyby, ale občas jsou tu důvody a okolnosti, na které se nikdo neptá, když vás zavrhuje. Ano dělala jsem chyby, nadruhou stranu já se z nich poučila.




Květiny za sex aneb svátek Valentýn

15. února 2018 v 17:59 | Open-minded girl
Taky jste včera se svou drahou polovičkou slavili svátek zamilovaných? Nebo razíte heslo, že je to zbytečný svátek, který má jen z lidí vytahat peníze, protože když se milujete nepotřebujete k tomu daný den abyste to oslavili?

Já nikdy Valentýna vlastně neslavila. Buď jsem byla nezadaná nebo jsme to neřešili. Loni jsem v té době měla kamaráda s výhodami. Pamatuji se, že jsem se u něj dopoledne stavovala abysme si užili a když jsem odjížděla v rádiu mluvili o tom, že je Valentýn, tak jsem mu ze srandy poslala ještě smsku, že přeju Krasný Valentýn. Odpovědí mi bylo, že lepší dlouho nezažil.

Mě tento svátek přijde poněkud komický, protože pro ženy znamená úplně něco jiného než pro muže. Omluvte mě pokud v dalších řádcích budu poněkud skeptická, netvrdím, že to tak má každý. Myslím, že ženy od tohoto svátku očekávají, že jim partner jistým způsobem dá najevo, jak moc pro něj znamenají. Jistým způsobem míním pozvání na večeři, kytici růží, bonbonieru a pro velké romantiky okvětní lístky růží poházené po celém bytě. Muži naopak doufají, že když tohle pro své drahé polovičky udělají, dostanou něco na oplátku.

Nebudeme si tu nalhávat, že čokoláda nebo jahody jsou to, po čem váš miláček touží. Řekla bych, že každý chlap jako důkaz lásky uzná když si oblíknete podvazky a sexy prádlo a uděláte pro něj, co mu na očích vidíte. Myslím, že díky tomu u nás ten svátek, tak funguje. Ženy dostanou co chtěli a tudiž jsou ochotny to svému drahému dostatečně oplatit a sex je rozhodně vždy nejlepší volba. Takže ve finále jsou všichni spokojeni.

Letošní Valentýn jsem dostala nádhernou kytici a Raffaelo. Můžete si tipnout, co jsem věnovala svému příteli já.

love, couple, and rose image

Ženy (ne)potřebují lásku

10. února 2018 v 16:50 | Open-minded girl
Nedávno jsem narazila na článek jedné blogerky, který se týkal vztahu a následného rozchodu a příšlo mi jakoby mi v některých věcech "mluvila z duše". V té chvíli mi došlo, že my ženy, ačkoliv jsme každá jiná, tak zároveň toho máme hodně společného. Týká se to především srdečních záležitostí. Lásku a bolest prožíváme všechny docela podobně.

Každá jsem si zažila odlišné vztahy, vzplanutí a zklamání a každá máme jiný příběh. Nikdo nikdy vás nebude moci zcela pochopit a nebude znát celou vaší story, protože si nemůže projít stejnou cestou jakou jste vedly. Nepozná jak jste se cítily a jak vám bylo v těžkých chvílích vašich životů, ale myslím, že v životě každé ženy se najdou části, které můžeme považovat za podobné ostatním.

Všechny se snažíme najít lásku, ikdyž ne všechny si to možná příznáme (já). Potřebujeme vědět, že je tady někdo, kdo nás miluje jaké jsme a koho můžeme milovat my. Jsme už prostě takové. Kráčíme dál s úsměvem na tváři, jizvami na srdci a chaosem v mysli. Hledáme lásku dál i přes bolest, kterou jsme díky tomu poznali, protože v hloubi duše víme, že si ji zasloužíme. Když to nevyjde, tak se přes veškerou bolest snažíme sebrat a pokračovat v hledání. Někdy je to těžké a snažíme se s tím vypořádat po svém. Tváříme se, že se dá bolest schovat pod make-up a vytvoříme masku pohody. Je mi fajn. Jsem v pohodě. A ikdyž nám život připravuje zkoušky a pády, bere nám naděje a odhladuje strach, je důležité to nevzdávat. Nesmíme se po neúspěchu ptát sami sebe "Proč zase já? Proč to tentokrát nevyšlo? Co jsem udělala špatně?"

Musíme myslet, že tento neúspěch nás vede k něčemu lepšímu. K nečemu, co si po té dlouhé trnité cestě každá zasloužíme a je už jen na nás jak s tím pak naložíme. Musíme, ale zároveň zůstat samy sebou, udržet si nezávislost a volnost. Žádný vztah by neměl měnit naše pravé já a neměl by nám ničit sny. Jednou snad každá najdeme vztah, který takový bude. Já jsem po všech zkušenostech už uzavřená a naděje mě často opouští, ale hluboko uvnitř stále doufám, že jednou se opravdu najde ten, který se ke mě bude chovat jak si zasloužím (dnes bez pochyby toho jaké špatné věci si zasloužím).

love, couple, and black and white image


Žiju si svůj diskopříběh

8. února 2018 v 21:50 | Open-minded girl
Je těžké začínat svůj život s tím, že jste od narození porovnáváni ještě s jednou osobou, aneb jaké je to žít s dvojčetem. Jsem o pět minut starší než mé dvojvaječné dvojče - sestra, ale nikdy jsme nebyli kamarádky. Znám dvojčata, co bez sebe nedají ránu a jsou si nejlepšími přítelkyněmi, my jsme byly opak. Vždycky jsme byly spíše proti sobě, soupeřily o pozornost a bojovaly spolu. Doteď jsme z toho nevyrostly, ale narozdíl od mého mladšího já, už je mi to jedno.

Už se nesnažím být v ničem jako moje sestra. Byly doby, kdy (ačkoliv bych jí to nikdy nepřiznala) jsem jí možná něco záviděla, ale dnes bych řekla, že je to spíše naopak. Jsme opravdu hodně odlišné a neměnila bych. Dnes mohu říct, že při porovnání s mou sestrou jsem ráda jaká jsem. Jediné naše štěstí je, že jsme dvojvaječná dvojčata a opravdu tu je podoba spíše nepatrná jako u sester. Díkybohu!

Žiju si svůj diskopříběh zní možná trochu nadneseně. V mém případě by šlo pravděpodobně úplně o jiný žánr, který by měl popsat můj život, ale o to tady nejde. Většinu svého života jsem si připadala poněkud odlišně než ostatní. Nejsem jako většina holek, které jakmile se dostanou do vztahu představují si budoucnost, partnera považují za onoho pravého, kterému řeknou jednoho dne Ano a založí s ním rodinu. Ne, tohle rozhodně nejsem já.

Já si žiju svůj skromný život již jednadvacet let a myšlenka rodiny zatím nikdy nebyla pro mě. Netvrdím, že nemůžu změnit názor (nikdy neříkej nikdy), ale teď mohu s jistotou prohlásit, že děti do budoucnosti neplánuji. A co tedy plánuji? Nejsem velký snílek, co by plánoval kroky v životě, ale jisté věci bych chtěla. Chtěla bych dodělat vysokou (pokud možno i magistra), najít si práci, která by mě bavila (ještě netuším co to bude) a snažit se být v ní co nejlepší. Vidím se jednou jako workoholička. V tomhle bych si vzala ráda příklad ze své starší sestry - bude jí čtyřicet, má manžela, nemá děti, ale baví jí práce, ve které je dobrá a je šťastná. A pan dokonalý? Možná neplánuju děti, ale mít manžela nezavrhuji. Nebudu rozhodně domácí panička (pokud to dnes ještě jde), ale jestli se objeví někdo... svatbu do svých úvah o budoucnosti zahrnuju (předem toho odvážlivce lituju).


Ale na tohle mám ještě dost času. Prozatím se chci bavit, uživat si a objevovat. Chci žít, tak abych jednou měla na co vzpomínat, ikdyby to nebylo vždy jen dobré. Chci cestovat a poznávat. A to platí i o mužích.

Když mají vaše myšlenky čtenáře

5. února 2018 v 22:21 | Open-minded girl
Dneska jsem u sebe na blogu zaznamenala neobvykle vysoký počet čtenářů. Začalo to tím, když se objevilo pár komentářů u mého posledního článku. Ze začátku mě to příliš nepřekvapilo, protože jsem ho přidávala k tématu týdne, ale počet stále rostl. Nejsem na takovou odezvu zvyklá, takže když měl článek už více jak pět komentářů, tak jsem znejistěla.

Před pár hodinami jsem odhalila v čem tkví můj dnešní úspěch. Můj článek se objevil jak na titulní straně blog.cz, tak na jejich facebookovém profilu. Nic podobného se mi zatím nestalo, zvlášť se článkem, kde jsem se jen potřebovala vypsat z pocitů. S jedním z mých starých blogů jsem měla již zveřejněný článek na krasna.cz. Stalo se mi a to i s tímto blogem, že článek byl vybrán mezi top články na téma týdne, ale tohle byla novinka. Vidět odkaz na můj článek na hlavní stránce blogového světa? Tomu jsem docela nemohla uvěřit.

Vlastně ani nevím, kdo takové články vybírá a podle čeho se vlastně posuzují. Každopádně je to pro mě celkem pocta, protože mě nikdy nenapadlo, že bych se tam mohla objevit. Vlastně jsem myslela, že tam jsou články nějakách vybraných blogerů nebo někoho jako byl Autorský klub (nevím zda to ještě existuje). Takže ať už to byl kdokoliv, musí vědět, že jsem velice potěšena a samozřejmě si vážím všech, kteří se pod článkem vyjádřili. Alespoň jsem objevila pár zajímavých blogů.



Už žádný slzy aneb konec nadějí

4. února 2018 v 22:15 | Open-minded girl
Už nikdy se nepokusím o "vážný" rozhovor. O ten rozhovor na který dojde po čase v každém vztahu. Tuším, že my holky to máme prostě zakořeněné v DNA, že na tohle téma prostě musíme jednou nadnést řeč.


"Co si myslíš o našem vztahu? Kam tohle spěje? Co cítíš? Přemýšlíš někdy o budoucnosti? Co to tady děláme?"

Končím s hledáním odpovědí. Nehodlám se znovu otvírat a ukazovat zranitelnost. Už se nebudu snažit, přes slzy zapříčiněné mlčením druhé strany, pokládat otázky. Už nehodlám místo odpovědí poslouchat věty typu: Co ode mě chceš slyšet? Já nevím co po mě chceš. Tak mi řekni jak to vidíš ty.

Žádná odpověď je v tomhle případě taky odpověď. Včera jsem se naposledy snažila mu dát šanci se mi otevřít. Naposledy jsem byla naivní a hledala naději, kde není. Naposledy doufala, že z něj dostanu jeho myšlenky a že třeba za celou tu dobu bude schopen mi ukázat něco hlubšího. Naposledy jsem před ním a kvůli němu brečela.

Vím už jistě, že tohle není láska. Ne, že bych opravdu někdy věřila, že je. Je to fér, protože já taky nejsem zamilovaná a pochybuji, že ještě budu. Dokud je vášeň a je nám spolu dobře, tak tohle může fungovat. Nakonec si každý půjdeme svou cestou. Já jsem pro něj mezivztah a on pro mě jen další zastávka. Takže až nastane čas přestoupit zvládnu to. Jen doufám, že budu první, protože to potom bude bolet míň. On rozhodně nebude ten, kterého to raní, protože kdobytobylřekl je emocionálně uzavřenější víc než já.

girl, grunge, and indie image