Duben 2018

Zapomeň na prince

30. dubna 2018 v 18:51 | Open-minded girl
Ani před svým prvním vztahem jsem vlastně neměla v kluky tu počáteční naivní důvěru. Nevím jestli za to můžou filmy nebo jsem příliš rychle prokoukla realitu. Vždycky jsem celkem dobře uměla lidi prohlédnout, u kluků to platí téměř dvojnásobně. Na ty špatný typy jsem vyloženě expert. Nejhorší na tom je, že jak všechny víme, ty záporáci nás přitahují nejvíc.

Nevěřím na dokonalýho kluka a ideální vztah. Holky, co hledají toho pravýho jsou podle mě už předem ztracený. Jasně, myslím, že se někdy v budoucnosti objeví někdo s kým si budu rozumnět a bude to láska, ale to z něj ještě nedělá pana perfektního. Každý musí projít nějakou cestu než se stane tím kým je. Tím chci říct, že kdybyste poznali svoji spřízněnou duši o dvacet let dříve než tomu bude, nemyslím, že byste spolu byli.

Člověk se prostě vyvíjí. Učí se ze svých chyb. A hlavně, není dokonalý! Upřímně bych s dokonalým chlapem vedle sebe žít nedokázala. Všechny problémy a nedokonalosti vztahu by byli jen vaše chyba. A z toho by se každý musel za chvíli sesypat. Takže ne díky! Počkám si na někoho, kdo bude ve správnou dobu zrovna pro mě ten správný. Načasování je totiž všechno.

A než se tak stane.,nikomu neublíží, když budu mít sex se svým expřítelem. A budu dělat další špatná rozhodnutí ohledně kluků. Je mi jednadvacet a nikdy jsem netoužila, aby ten první byl i poslední (trochu pozdě na takové úvahy..). Myslím, že člověk má zažít, co nejvíce. A ikdyž mi některá rozhodnutí ublížila, nebo jsem jimi ublížila někomu jinému, tak to prostě je.
Život je svině, tak buď větší.

Image by LA

Cit vs Rozum

14. dubna 2018 v 10:26 | Open-minded girl
Porozchodové období je samo o sobě dost bolestivý, ale navíc se musíte rozhodnout, který z hlasů poslechnete, jestli rozum nebo cit. Je to týden co jsme náš vztah ukončili a od té doby si nenapsali ani čárku. Hodně mi chybí. Jsou maličkosti, co si člověk najednou uvědomuje. I ty drobnosti, které mi vadili, bych teď chtěla zpět.

Cit

Při každém pípnutí telefonu, si představuju, že mi píše on. Každé zazvonění u dveří, může znamenat, že přijel a stojí tam a chce mi říct, že mě chce zpátky. Pokaždé když se mě náš společný kamarád, ptá co dělám, může to být proto aby mu to řekl a on mě mohl překvapit. Takové a další naivní scénáře se mi honí posledních pár dní hlavou, když věřím citům. Když vím, že zvažoval, zda neudělal chybu, čekám, že si to ještě rozmyslí. A nechci tuhle možnost opustit, protože když to udělám a on se objeví, mé srdce už bude jinde. Nechci zpřetrhat ty pouta s minulostí a zazdít všechny vzpomínky, které si přehrávám každou noc, když jdu spát. Ale stojí ta bolest a zklamání za to zjištění, že to nepíše a nezvoní on? Je vůbec nějaká šance?

Rozum

Snažím se jít dál a to jde jedině tak, že se bolesti postavím. Jsou tu pádné argumenty, proč je dobře, že jsme vztah ukončili. Nebyla jsem šťastná a kdybysme dál pokračovali, nemohla bych být, protože mi nemohl dát, to co jsem chtěla. Musím věřit, že je tu pro mě někdo lepší a teď mám šanci ho najít. Oba bysme se spolu jen trápili a za pár týdnů nebo měsíců, došli zase ke stejnému závěru. Že prostě nemáme být spolu. Je lepší si to uvědomit teď, než za delší čas. On si brzo někoho najde, ikdyž třeba jen na sex a já se s tím musím smířit a jít dál. Taky chci někoho koho kdo mě bude chtít udělat šťastnou. A co víc. Já si někoho takového zasloužím. Zasloužím si víc.

Tak kterou část poslechnout? Je těžké si vybrat.

girl, sky, and purple image

Loneliness

5. dubna 2018 v 20:13 | Open-minded girl
Samota je pro mě po tak dlouhé době rozhodně krok do neznámých vod. Poslední tři roky jsem prožila ve společnosti dvou mužů a vztahům věnovala hodně ze sebe. Najednou jsem se ocitla v jiným vesmíru, když jsme se v pondělí po dohodě rozešli. Teda... oficiálně máme týden pauzu, ale pro mě to znamená jen posunutí vyzvednutí mých věcí u něj v bytě, o týden. Kde city nejsou, nikdy nebudou.

Mrzí mě to víc než bych čekala. Asi jsem si celou dobu ani neuvědomovala, že jsem ho začala opravdu milovat. No, řekněme počáteční stádium milování. Na to, že jsem dostávala míň než dávala, protože to druhý neopětoval, je to docela dobrý ne? Navíc na někoho, kdo myslel, že už toho není schopný,..

Začínám si matně vybavovat, proč jsem si před několika lety zakázala milovat. A docela mi to fungovalo. Až doteď. Bolí to. Nevím, proč se tomu říká zlomené srdce, protože vás bolí všechno. Každá myšlenka na to, že už vás nikdy neobejme. Že už nikdy nebudete usínat u něj, v bezpečí jeho náruče. Že už si nebudete povídat, volat a psát každý den. Že už tu není pro vás. Že už se nikdy neprobudíte v jeho posteli. Že už vás nikdy nerozesměje. Že už nebudete nikdy jeho a on váš.

Hrozně mi chybí. Vím, že je to jenom počáteční fáze. Ale bolí to neuvěřitelně moc. A realita mi situaci vůbec neusnadňuje. Jako bych se probrala z tříletého snu, kdy jsem měla vždy někoho po boku a najednou nikdo nezbyl. Nemám kamarády, které bych mohla tahat ven. Nemám nejlepší kamarádku s kterou bych se vídala každý den a usnadnila mi zapomínání. Jsem sama. Na všechno. A najednou nevím, co si se sebou počít. Není tu nikdo, kdo by mě potřeboval. A to je vážně hrozný pocit. A tak se utápím ve své bolesti a samotě a cítím se ztracená..

grunge, tumblr, and indie image