Říjen 2018

Zůstala jsem do rána

28. října 2018 v 17:36 | Open-minded girl
Možná jsem to neměla dělat. Nadruhou stranu proč ne? Nikomu to neubližuje. A o čem že to mluvím? Včera jsem měla rande č.2 s Gentlemanem. Ačkoliv jsem byla pozvána k němu na vodnici, víno a film, bylo jasný, co se očekává. Není zrovna ten typ, co by se snažil to skrývat. Jela jsem tam až večer, protože předtím nebyl čas. Už když jsem nastoupila do metra a vydala jsem se na cestu, v hlavě jsem si pohrávala s tou otázkou jestli se s ním vůbec chci vyspat.

Hezkej je (a ty svaly!) a jak se ukázalo provokovat taky umí, ale neměla jsem takovej ten pocit, že ho chci, že ho musím mít. Nicméně jsem k němu přijela a bylo to moc fajn. Vodnice, vínko, povídání a celej film, ikdyž ke konci už si nemohl pomoct. Nakonec jsem se nezabývala ani myšlenkou proč bych neměla. Nic proti tomu asi nebylo a k výčitkám taky důvod nemám. Bohužel nemůžu ani říct, že bych měla čeho litovat, kdybych odjela bez toho aniž bych si ho pustila do kalhotek. Takže vlastně ani nevím jestli o opakování stojím.

Zůstala jsem přes noc, což teda vůbec nebylo v plánu. I za předpokladu, že si užijeme, jsem plánovala, že se vrátím domů, ikdyby to bylo ráno. Ale ve chvíli, kdy jsme skončili bylo tuším něco kolem třetí. A dvě vypité lahve vína, vykouřené tři uhlíky vodnice, únava po celém pracovním týdnu a i po tom sexu, se na mě podepsali, že jsem se rozhodla, že cestovat se mi fakt nechce. Protože dřív jak za další hodinu bych se do své postele nedostala. Takže jsem si nastavila budík a přitulila se k Gentlemanovi.

Nicméně já a moje spaní s muži v jiném prostředí mi samozřejmě kvalitní spánek nedovolilo. Říkám si, jestli až budu usínat jednou s někým s kým to bude od začátku opravdové, budu mít taky tyhle problémy se spánkem. No to se v nejbližší době myslím nedozvím. Takže po prakticky probdělé noci a nějakém naspaném času, jsem se ráno zdekovala. A vlastně ani netuším jaký z toho mám pocit.

love, couple, and kiss image



When it hurts

23. října 2018 v 10:50 | Open-minded girl
Jdete po ulici a projde kolem vás muž, který používá stejnou vůni. Někdo vás osloví přezdívkou nebo tak, jak vám říkal jen on. Objeví se plakát s událostí, na kterou jste plánovali v minulosti jít spolu, ale spolu už nepůjdete. Takových situací je hodně a denně nás nutí vzpomínat na někoho, koho už nemáme v životě a vždy to otevře staré rány. Ikdyž už si připadáme se situací vyrovnané, stačí ta známá vůně nebo vyvolaná vzpomínka a zjistíme, že to pořád bolí.

Říká se, že člověk nejdřív musí něco ztratit, aby zase našel sám sebe. Je to proces, kterým si musí projít každý sám. Nejtěžší věcí je přiznat si konec a najít sílu pokračovat. Každý je jiný, a tak každý potřebuje různé množství času. Když to člověk však překoná, vždycky to stojí za to. Najednou se to zdá, jako něco co se muselo stát, abychom se mohli rozvíjet dál a pokračovat v životě. Protože, jak se říká: Nejlépe se člověk odrazí ode dna. Proto ikdyž si teď možná připadáte ztracené, chce to jen čas abyste všechno pochopili (ikdyž teď se to zdá nepochopitelné) a uvidíte, že zvládnete být zase šťastné.

A co je nejdůležitější? Když člověk dokáže být šťastný sám, smířený sám se sebou a nepotřebuje k tomu partnera nebo jinou osobu. To podle mě nikdy netvoří zralý vztah, když jeden bez druhého nedokážeme žít, když se stáváme závislými. Musíme nejdřív nejen zvládat být sami, ale přímo si užívat přitomnosti jen sebe samotných a cítit tu svobodu a být šťastný, pak teprve můžeme hledat někoho dalšího s kým se o naše štěstí podělíme. Takže nemusíte spěchat, ale neztrácejte víru. Najděte sílu pokračovat, ikdyž teď to bolí.

bed, city, and room image


Gentleman

14. října 2018 v 14:13 | Open-minded girl
V pátek jsem byla na rande. Sešla jsem se s klukem, kterého jsem poznala na internetu. Já vím. Taky to normálně docela odsuzuju a rozhodně nepatřím mezi lidi, co by hodiny trávili po seznamkách. Vlastně to byla docela náhoda. Před nějakou dobou jsem si založila účet na Badoo, jestli to někdo znáte, ale pak už jsem tam dlouho nechodila. Nicméně když jsem se na konci září vrátila z dovolený, našla jsem na emailu nějaké upozornění odtamtud, tak jsem to rozklikla a zkrátka se tam seznámila s Gentlemanem.

Občas jsme si psali a poslední dny plánovali, že se v Praze sejdeme. Nic závaznýho, prostě se jen poznat osobně. Nu a po několika odkladech, protože se nám naprosto kryli možnosti volných dnů, jsme se v pátek mohli sejít. Stavil se pro mě ve fitku, když jsem skončila večer v práci. Nic moc jsme neplánovali, ale když už byl v Praze Signal Festival, tak jsme se rozhodli, že se na něco taky podíváme. Nakonec ještě v době, když už věci z festivalu dávno zhasli, jsme se procházeli po vyhlídkách Prahy s flaškou vína od vietnamců a dobře se bavili. Hodně jsem se za ten večer nasmála a zkrátka bylo stále co říkat.

V sobotu brzo ráno jsem ale musela odjet domů kvůli oslavě, takže v půl druhé ráno už jsem myslela na to, jak budu muset ráno vstát z postele. Nebýt toho, možná že bych šla i k němu, ale to už se nedozvíme. Ale proč vlastně si získal přezdívku Gentleman? Dostávám se k tomu. Po té jedné hodině mi už začala být zima a celkově jsem už musela jet a on se zachoval pro mě naprosto gentlemanským způsobem.

Podprůměrně pozorný kluk by holku nechal stát, kde je a po rozloučení odešel, případně by odjel tramvají první a nechal ji tam osudu. Průměrný kluk, a podle mě nejčastější varianta, by slečnu doprovodil na tramvaj a počkal až nastoupí, pak teprve odjel. Ale můj pan Gentleman? Zavolal mi taxify, který tedy i zaplatil a já mohla jet domů. Mě tím naprosto odrovnal. Na jednu stranu je to smutný, ale vážně takhle pozorně se ke mě dlouho nikdo nezachoval. V mým věku to prostě asi není běžný.

Když jsme tam čekali, než řidič přijede, už jsem docela klepala kosu. Nabídl mi bundu, ale já ji odmítla s tím, že mě může zahřát jinak. No když mu to došlo, nečekal dlouho na to, aby mě prvně políbil a začal se ke mě tisknout. Spolehlivě to zahřeje nejlíp, to přece víte všechny! Vážně ráno nevstávat, možná v tom taxíku nadiktuju jeho adresu a nechám ho unést mě. Ale při těhle podmínkách jsem poslušně nastoupila po posledním polibku a nechala se odvést k sobě a sama. Takže tady už o něm vždy budu psát jako o Gentlemanovi. Pokud teda nějaké příště bude.

love, couple, and tumblr image



Workin'

12. října 2018 v 14:57 | Open-minded girl
Jelikož patřím mezi ty šťastnější vysokoškoláky, kteří nemusí být ve škole každý den a taky musím platit nájem, což už je méně šťastné, musela jsem si v Praze najít práci. Člověk by ani neřekl, že studuji prezenční formu studia, protože mi bohatě stačí ukázat se ve škole dvakrát v týdnu. Nicméně jedině dobře pro mě.

Našla jsem si dvě práce. Obě jsou to práce na recepci, abych se alespoň trochu mohla věnovat studiu i ve svém volném čase, který trávím vyděláváním peněz. Tento týden jsem se začala zaučovat jako recepční ve fitku. Zatím jsem na tom našla opravdu jen klady a žádné zápory, což je krajně podezřelé. Jediné, co by to mohlo asi zlepšit by bylo, kdyby v týdnu byly směny delší než pět hodin (což jsou). Kdyby to tak bylo, asi bych nepotřebovala ještě jednu práci.

Takže teď k těm výhodám. Jedna z nejlepších věcí je, že po otevírací době, můžu zamknout a zadarmo si sama zacvičit. Všechny stroje i sprcha jsou mi k dispozici. Takže konečně dobrej důvod proč necvičit jen doma, ale konečně i v posilovně. Možná, že když si zvyknu takhle cvičit sama, budu pak moct chodit do fitka i za běžného provozu. Tak jako tak, tohle rozhodně pomohlo! Další výhoda je, že je to opravdu malé fitko a tudíž většinu času nemám nic na práci. Takže se mohu věnovat škole a v příštích měsících třeba bakalářské práci, nebo jen tak prokrastinovat po internetu (což zatím dělám nejčastěji). Vedení a kolegové jsou milí, občas se tu objeví hezký kluk a práce je snadná. Jsem moc ráda, že jsem tenhle job našla.

Druhá práce je poněkud složitější. Je to recepční ve velké nejmenované budově v Praze. A takovéhle budovy jsou vlastně tři a v každé jsou průměrně čtyři recepce, ale i více. Takže já a dalších třicetpět slečen (ne nepřepsala jsem se) dáváme dohromady směny na měsíc. Občas se dělají půlené směny, ale hlavně jsou tu celodenní dvanácti- nebo čtrnáctihodinové. Taky je tu nutný dresscode a více práce. Tam nastoupím až příští týden, ale už teď jsem si docela jistá, že práce ve fitku mě bude bavit víc.

Ale co se dá dělat. Člověk nemůže dělat pořád jen to co ho baví, zvlášť pokud za to má být ještě dobře placený, že? Jediný co doufám je, že dokážu skloubit směny na obou recepcích a k tomu ještě školu. Jsem koneckonců ve třeťáku, ikdyž si to většinu času ještě nepřípouštím, bude to náročný rok.

book, study, and college image



Daily news

7. října 2018 v 9:55 | Open-minded girl
Dneska píšu už jako oficiálně neoficiální Pražák. Už týden vegetím ve svém novém bytě, ani na víkend jsem tentokrát nejela domů. Je to zvláštní, ale začínám si rychle zvykat.

Včera mě navštívil brácha se svou rodinkou a procházeli jsme se po okolí. Byli jsme na hřišti a zkrátka si užili skvělý den. V týdnu jsem byla na dvouch pohovorech a zařídila si práci. Obě jsou to práce na recepci, takže se tam budu moci i učit a případně psát svojí noční můru, které se říká bakalářská práce.

Jedna práce je na recepci v malém fitku a velká výhoda pro mě je, že můžu všechno využívat zdarma. A nejlepší je, že klidně po pracovní době, kdy už tam nikdo nebude. Takže až všichni odejdou, já zamknu a dodělám si svoji práci. Pak se půjdu převlíct a můžu si tam dělat, co chci. Asi jediná možnost abych přestala cvičit doma a šla do fitka se mi právě naskytla. Hrozně se na to těším. Myslím, že až si zvyknu a budu si s těmi stroji jistá, budu pak moc chodit do fitka i v běžnou dobu.

Ve škole jsem byla teprve týden (čti dva dny), ale zdá se, že tento semestr to zatím bude nejlehčí. Dokonce poprvé mám jen jedinou ústní zkoušku, z čehož mám snad největší radost, protože při těch jsem vždy hrozně nervní. To nemilé jako bakalářská práce a blížíce se státníce se momentálně ještě snažím ignorovat. Docela mi to jde, až na tu skutečnost, že s bakalářkou už jsem měla dávno zažít. Nightmare.

Takže jediná věc co mi poslední týdny komplikuje život jsou peníze. Přes léto jsem dělala v hotelu a skončila jsem na konci srpna. V půlce září mi měla přijít výplata, ale nepřišla. Pořád jsem to z těch lidí páčila a každý den třikrát obvolala celou jejich rodinu, až jsem z toho začala být zoufalá. Začala jsem už hledat, jak by se to dalo řešit soudní cestou. Pak jsem to při jednom telefonátu zmínila a druhý den jsem najednou během hodiny měla peníze na účtě. Bohužel to ještě není všechno a budu to muset tento týden zase řešit. Nejhorší lidi jaký jsem kdy potkali. Větší (s prominutím) svině neznám. To, že neposlali peníze je jedna věc, nejsem asi první komu se to stalo, ale to chování a to jak semnou mluvili. Neskutečný. Nikomu takovou zkušenost nepřeju. Doufám, že i tahle záležitost se brzy vyřeší a já už s nimi nikdy nebudu muset komunikovat.

girl, body, and Hot image