Listopad 2018

Jsem Ježíšek, pošlete mi seznam

27. listopadu 2018 v 22:42 | Open-minded girl
Je to tu zas a tentokrát ještě v horší podobě. Nebudu tu moralizovat o tom, jak Vánoce jsou o tom aby se sešla rodina a všichni byly spolu, a že na dárkách vůbec nezáleží. Rodinný sešlosti nejsou zrovna moje, takže tuhle část opravdu přeskočím. Nicméně jsem naštvaná do jakého bodu letos dospěli Vánoce u nás. Konec listopadu a já už jsem naštvaná na Vánoce? Hádám, že mám nový rekord.

U nás to vždy chodilo tak, že jen já a mé dvojče jsme posílali seznam přání a pro zbytek rodiny jsme všechno vymýšleli. Letos se ale rozhodli snad všichni, že hodlají dostat jen co chtějí a mám seznam od každého. Od táty počínaje po švagrovou konče. A tak to teda ne! Tohle se mi vážně nelíbí. Ne že bych milovala tu bezmoc týden před Vánoci, kdy stojíte v obchoďáku a snažíte se vymyslet i jakoukoliv blbost, co byste mohli zabalit pod stromeček, pro někoho z rodiny. Ale tohle my přijde stokrát horší.

Vadí mi to. Jak říkám, věty typu Kam zmizelo kouzlo Vánoc? ode mě opravdu nečekejte, ale do háje, tohle je moc i na mě. Jasně, najednu stranu je hezký, že každý dostane opravdu něco, co by si přál, ale má cenu si pak vůbec dávat dárky, když vám do emailu přijde odkaz na něco, co máte jen objednat, maximálně doma zabalit a u rozbalování se všichni budeme tvářit jak jsme to nečekaly? To už si rovnou může každý koupit sám sobě, co chce a vyjde to nastejno ne?! Odmítám dodržet seznam. Já prostě mám ráda ten pocit, že něco v tom obchoďáku týden před Vánoci vyberu, a při otevírání sleduju výraz toho člověka. To mi na tom přijde nejlepší. A tyhle emaily a seznamy to úplně zničili. Takže je mi jedno, že nedostanou, co chtějí, takhle prostě Vánoce nefungují. Ostatně dostat naprosto nevhodný a nepoužitelný dárek k Vánocům neodmyslitelně patří, tak přece nebudeme kazit tradice, ne?

Burberry, fashion, and winter image

Topím se v tý studně lží

14. listopadu 2018 v 21:20 | Open-minded girl
Ty mluvíš a já poslouchám. A jak tak poslouchám, tak se topím v tý studně lží, kterýma mě krmíš. Mám chuť křičet, jak to můžeš dělat, protože už nemůžu dýchat. Jakoby se mi voda dostávala do plic a docházel kyslík. Ale kdykoliv dám najevo, že ti nevěřím, tak jsi ukřivděný. Máš ten svůj nechápavý výraz a koukáš na mě, jak nevinný člověk odsouzený k popravě. Díváš se na mě těma očima a já začnu pochybovat. Zase mě ukecáš a donutíš mě věřit.

Nekonečný kruh z kterého se nedokážu vymanit, dokud nepřiznám sama sobě, jak moc mě to ničí. Dokud se nepřestanu přesvědčovat, že mi na tom nezáleží, když opak je pravdou. Musím tě nechat jít. Vím to, ale mám pocit, že to nedokážu. Jsi ten poslední, kterému jsem uvěřila a když ztratím i tebe, budu zase sama. Nebudu věřit zase nikomu. Takhle mi zůstává aspoň iluze, ikdyž většinu času jsem na tebe stejně naštvaná, protože ze mě děláš tu naivní holku, kterou tak nesnáším být. Stačí pár slov a já jsem zase zpátky. Jsi tak přesvědčivý, protože tomu možná sám začínáš věřit. Všem těm lžím.

Ale já nemůžu. Končím. Zase. Sundavám růžové brýle a ucpávám si uši, když zase otevíráš tu prolhanou pusu. Tváříš se ukřivděně a nechápavě. Ale já se otáčím a odcházím. Vyplouvám na hladinu a začínám lapat po dechu. Zasloužím si víc. A ikdyž možná budu sama, alespoň budu věřit sobě. Protože tobě už nevěřím ani jediné slovíčko. A hlavně už nevěřím, že se někdy změníš, nebo že to pochopíš.


girl, rose, and water image

Tatínkova holčička

11. listopadu 2018 v 17:40 | Open-minded girl
Nedávno jsem byla na kafi s kamarádkou a rozebírali jsme naše rodinné vztahy. Především ty špatné a celkově jsme se dostali docela do pochmurných témat a špatný vzpomínek. Ona mě vyprávěla o tom, jak má špatný vztah s babičkou a já jí dlouze vyprávěla o svojí mámě. Díky téhle konverzaci jsem si něco uvědomila. Došlo mi konečně, proč máme takový vztah a především mi došlo, že ikdyby se máma změnila a začala se chovat jinak, semnou by to nehlo.

Protože jsem ji neodpustila. Nemůžu říct, že bych měla vztek, ale mám jí za zlé některé věci, které se dávno stali. A nepřenesla jsem se přes to, jak se chovala. Mám jí to za zlý a promítá se to v mém chování k ní. Já jsem dávno pochopila, že si nikdy blízké nebudeme, ale to podstatné je, že dnes už bych o to ani nestála. Kdyby se teď začala snažit, a uvědomila si, že se měla věnovat víc dětem než těm věcem okolo, a začala by se zajímat o svou dceru, já už bych to nedokázala. Nechtěla bych. Až takový velký dopad to na mě všechno mělo. A nejvíc mě děsí to, že mi to vlastně vůbec nevadí.

Vyčítám jí tátu. Doby, kdy na to byl zdravotně špatně. A i to, jak se k němu chová teď. Jak něco říká a něco jiného dělá. Jak štve svý děti proti sobě. Jak se nevěnuje vnoučatům, když za ní přijedou. Jak předstírá. Jak je falešná na lidi kolem sebe. Mám to všechno tak hluboko zakořeněné, že mi došlo, že to nikdy nebude lepší. Na jednu stranu si uvědomuju, jak hrozný to je. Je to moje máma. Kolik lidí by nějaký vztah s mámou chtěli a třeba ho mít nemůžou. Já prostě ale nemůžu. Není to tak, že bych se s ní nějak často hádala nebo otevřeně projevovala tyhle emoce. To ne. Tohle narozdíl od sestry nedělám. Jen vím, že občas se chovám dost zle, ikdyž v tu chvíli si to třeba ani nezaslouží. A uvědomuju si to. Alespoň už vím, proč takhle reaguju. Protože se nikdy nedokážu přenést přes ty okamžiky, kdy se prostě nechovala jako normální milující máma, nebo dobrá manželka. A je mi to jedno. Vlastně ač je to asi zvrácený, je to pro mě tak přirozený, že mi to vlastně vyhovuje. Vím, že tohle nikdo nepochopí, ale já se s tím smířila. Jsem a vždycky budu tatínkova holčička.

b&w, lips, and smoke image

Povinný úsměv do nového dne

2. listopadu 2018 v 8:53 | Open-minded girl

S tím bláhovým úsměvem si vykračuju po ránu, s kafem v ruce, do nového dne. Bláznivě se usmívám na tohle ráno, na tenhle nový den, na nový měsíc, na celý svůj život. Co taky dělat jiného? Smutky jsem hodila za hlavu. Proč se trápit, když to stejně nemá smysl a nic to nepomůže vyřešit?

Lepší se smát a mít problémy, než být smutný a bez starostí. Trochu si to protiřečí, já vím, ale vy to určitě chápete. Nemá cenu se složit, kvůli každé věci, která se vám postaví do cesty. Teď už to vím. A navíc když máte dobrou náladu, dodává to sílu tomu pocitu, že to zase bude všechno dobrý. A ono bude! Špatný den i špatné období musí vždycky skončit.

To je ta krása života. Nejde být jenom šťastný nebo jenom smutný, protože jedno bez druhého neexistuje. Řekla bych, že ti lidé, kteří si prožijí temné období a mají za sebou hodně bolesti, si naopak to štěstí potom více uvědomují a více si ho váží. Nechci aby se všichni museli poučit až po špatné zkušenosti, proč nebýt spokojený rovnou?

I po těch drobných špatnostech přece život nekončí, tak proč se mračit a rozčilovat? Proč být ve stresu? Proč si neužívat každý nový den a nezačínat ho s úsměvem na tváři, který nic nestojí? A možná když se budete usmívat vy, donutí to kolemjdoucího na ulici nebo sousedku se taky usmát. Protože jak je známo, úsměv je nakažlivý. Takže ikdyž tohle děláte předevšim pro sebe, můžete ještě motivovat někoho dalšího. Nevěřím, že se teď ještě zvládáte mračit a sklesle tvářit do monitoru. A pokud ano, tak koutky nahoru, protože dneska se prostě musíte usmívat. Dneska, zítra, celý rok, celý život. . .

Image by » Orfane